Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. 5. 2019

Hrady a zámky Doupovských hor z leteckého pohledu

 

Jméno hradu bylo odvozeno z německého názvu řeky Ohře. Přesná doba založení hradu není jistá, ale obvykle se klade na počátek 14. století. Podle nálezů keramiky je však možné, že vznikl již v průběhu druhé poloviny 13. století. První písemná zmínka o hradu je až z roku 1317, kdy zde žil Vilém z Chýš a Egerberka, a další z roku 1322, kdy se po hradu psal Vilémův mladší bratr Fricek. Vilémův syn, taktéž Vilém, prodal Egerberk roku 1350 pánům ze Šumburka, od kterých ho roku 1384 koupil Jindřich Škopek z Dubé. Ten patřil k významným rádcům krále Václava IV. a nechal hrad velmi výrazně přestavět tak, aby odpovídal náročnějším požadavkům na bydlení a reprezentaci majitele.

Od pánů z Dubé hrad koupil asi v roce 1411 nejvyšší zemský písař Mikuláš Augustinův z Prahy. Snad již v roce 1413 ho prodal, ale není zřejmé komu, protože další majitelé jsou známí až k roku 1422. Byli to Ota a Wend z Illburka a jejich strýc Půta z Illburka, kteří hrad spoluvlastnili a roku 1430 jim ho král Zikmud hrad potvrdil jako královské léno. Wend se zhruba o pět let později dostal do velkých majetkových sporů s Vilémem ze Šumburka. Vilém se lstí zmocnil Egerberka a zajatého Wenda na něm hlady umučil k smrti. Vilém ze Šumburka potom hrad, i přes protesty Wendova dědice Půty z Illburka, roku 1443 prodal Jakoubku z Vřesovic. V roce 1454 byl Egerberk navíc prohlášen za odumřelé léno a od krále Jiřího z Poděbrad ho získal Jan Calta z Kamenné Hory. Půta z Illburka i Jakoubek z Vřesovic proti tomu protestovali a soud roku 1457 nakonec rozhodl ve prospěch Půty, který však musel Jakoubkovi z Vřesovic za hrad zaplatit dva tisíce kop grošů.

Půta z Illburka hrad roku 1460 prodal Bossovi z Fictumu. Po něm na hradě žili Dětřich a Věnek z Fictumu, ale v roce 1488 už jen Dětřich s manželkou Kateřinou z Müldorfu. Po něm hrad zdědil Dětřichův syn Bernartin a od jeho synů hrad koupil v roce 1557 Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic, který však ke konci života přesídlil na nový zámek Felixburg. Za jeho vlády se panství hradu změnilo z královského léna na svobodný statek. Od té doby na hradě žil jen kastelán. Po smrti Bohuslava Felixe hrad zdědila jeho manželka Anna z Fictumu, ale když roku 1587 zemřela, odkázala ho svým synovcům. Jeden z nich prodal panství Linhartu Štampachovi ze Štampachu. Štampachové Egerberk nevyužívali, a hrad začal chátrat.

 

Dne 26. října 1431 si bratranci Aleš a Vilém ze Šumburka rozdělili rozsáhlé panství hradu Perštejn. Vilém získal Klášterec nad Ohří, Nezabylice, Mikulovice, Rájov, Kamenné, Kunov, Ciboušov, Tušimice, Kláštereckou Jeseň, Horní a Dolní Halži, části Domašína, Prunéřova a Loučné a 500 kop grošů. Na svém novém panství brzy založil hrad, jehož stavbu dokončil pravděpodobně roku 1435, protože od té doby se psal s přídomkem „seděním na Novém Šumburku“. Se svými sousedy vedl mnoho sporů, ale největší z nich byl s Vendem z Illburka. V roce 1443 se lstí zmocnil jeho hradu Egerberka, samotného Venda zajal a uvěznil ve věži, kde ho umučil hladem k smrti. Hrad Egerberk vzápětí prodal Jakoubkovi z Vřesovic. Už o dva roky dříve však rozprodal část svého majetku (platy z Prunéřova, Ciboušova, Mikulovic a Přísečnice) pánům z Rýzmburka a Hasištejnským z Lobkovic. V roce 1449 prodal Klášterec nad Ohří včetně hradu Šumburka Vilémovi z Illburka.

Vilém z Illburka však panství vlastnil pouhé čtyři roky a pro dluhy je musel přenechat Ondřeji Kaufunkovi z Kaufunu a bratrům Oplovi, Bozovi a Bernartovi z Fictumu. Když Opl zemřel, stali se majiteli hradu bratři Jiří, Purkart, Kryštof a Felix z Fictumu. Bratři nechali opravit zchátralý hrad, rozšířili panství o Petlery a část Miřetic, ale zároveň prodali Spindelbach, Dolinu a Rusovou. V roce 1486 hrad zůstal Felixovi z Fictumu jako jedinému majiteli, ale po jeho smrti drželi hrad ve společném vlastnictví bratři Jiří, Hanuš, Volf a Opl z Fictumu. Roku 1512 král Vladislav Jagellonský na Oplovu žádost propustil panství do dědičného držení vlastnictví rodu. O dva roky později si bratři panství rozdělili, ale hrad jim zůstal ve společném majetku. Opl na Šumburku zřídil penězokazeckou dílnu. Před jejím prozrazením sice převedl svůj majetek na bratry, ale když utekl ze země, král jeho podíl přesto zabavil.

Roku 1543 koupili dva díly Šumburka bratři Hanuš, Arnošt, Jiří, Hugo a Volf ze Šumburka na Glouchově a Waldenburku, kteří byli potomky zakladatele hradu. Hrad částečně vyhořel někdy před rokem 1559, kdy Šumburkové prodali svůj podíl Petrovi Boryňovi ze Lhoty na Nezabylicích, ale toho o rok později zastřelili lupiči. Poručníkem Petrových nezletilých dcer Markéty a Benigny se stal jeho bratr Zdislav ze Lhoty, který sice sídlil na hradě, ale Markéta později se svými manžely Václavem Gryspekem a Vilémem Huvarem z Lobenštejna bydlela v panském domě u poplužního dvora v Šumné. Hrad nebyl nadále udržován a v průběhu sedmnáctého století se změnil ve zříceninu.

První písemná zmínka o hradu Andělská Hora (tehdy nazývaný Englburg) pochází z roku 1402, kdy byl jeho majitelem Boreš z Rýzmburka. Jeho syn Boreš postoupil roku 1406 bečovské panství i s Andělskou Horou Oldřichu Zajíci z Házmburka, bratrovi pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce pravděpodobně za královský hrad Přimdu. Oldřich Zajíc držel hrad až do své smrti v roce 1414 a poté připadl jako odúmrť královské komoře. Ale už roku 1415 zde vládl loketský purkrabí Janek Maleřík. V roce 1430 obsadil královský hrad husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic. Roku 1437 císař Zikmund kancléři Kašparu Šlikovi daroval Loketsko i s Andělskou Horou, kterou vrátil Jakoubek královské komoře. Po Kašparově smrti († 1449) se ujal šlikovského panství jeho bratr Matyáš. Ze strategických důvodů král Jiří z Poděbrad roku 1461 přiměl Šliky, aby mu hrad postoupili. Hrad pak předal jako doživotní zástavu Zbyňku Zajícovi z Hazmburka. Po Zajícově smrti († 1463) dal král hrad svému synovi Hynkovi a rozšířil panství o Radošov, Šemnici a dalších osm vesnic. Hynek však v témže roce předal hrad královskému komorníkovi Janovi ze Štampachu s podmínkou že bude vždy Poděbradským otevřen. Po vypuknutí války mezi panovníkem a Zelenohorskou jednotou se roku 1466 zmocnil hradu člen jednoty, míšeňský markrabí Jindřich II. z Plavna. Až roku 1469 dobylo královské vojsko hrad zpět.

Po nástupu Vladislava II. na český trůn (1471) obnovil Jindřich III. z Plavna rodové nároky na hrad. K navrácení došlo roku 1482 při jednání v Mostě. Jindřich sice ztratil v Sasku Plavno, ale získal v Čechách hrady Bečov a Andělskou Horu. Když v roce 1496 prodal Bečov, stala se Andělská Hora sídlem rodového panství. V majetku rodiny zůstal hrad do roku 1565, kdy jej získali vzdáleně příbuzní Lobkovicové. Mikuláš Hasištejnský z Lobkovic roku 1567 prodal hrad svému švagru Jindřichu z Fictumu. Po jeho smrti koupil hrad Kašpar Colonna z Felsu. Jeho syn Linhart se účastnil stavovského povstání, za což byl posléze odsouzen ke ztrátě cti i všeho majetku. Roku 1622 koupil Andělskou Horu s nedalekým Hartenštejnem a Činovem od královské komory císařský rada Heřman Černín z Chudenic, který zde ale nežil. Za třicetileté války v roce 1635 obsadili a vydrancovali hrad Švédové a hrad byl pouze udržován. Jeho zkázu dovršil velký požár v roce 1718 a hrad je od té doby neobyvatelný.

V šedesátých až osmdesátých letech patnáctého století, kdy se Andělská Hora stala sídlem plavenského panství, došlo k rozsáhlé pozdně gotické přestavbě. Hrad byl rozšířen o nové opevnění hradního jádra a o předhradí s branami. Tato nákladná přestavba plavenské panství zadlužila. Za Jindřicha IV. z Plavna byl v polovině 16. století postaven renesanční dvoupatrový palác se sklípkovými klenbami v patře, jehož neobvyklý pětiúhelníkový půdorys byl dán tvarem terénu.

Po Heřmanu Černínovi zdědil roku 1652 kysibelské panství včetně hradu Andělská Hora jeho prasynovec Humprecht Černín z Chudenic. Černínové vlastnili toto panství až do roku 1734, kdy je prodali rodu Hartigů. Hartigové vlastnili hrad do roku 1794 a poté se zde vystřídala řada majitelů, až se roku 1868 vrátil opět do majetku Černínů. Ti jej vlastnili až do roku 1945, kdy jim byl zkonfiskován. Na zříceninu hradu se vydávali i lázeňští hosté z Karlových Varů. Johann Wolfgang von Goethe zde oslavil svoje 37. narozeniny.

Radnice obce Andělská hora připravuje projekt, v jehož rámci mají na hradě proběhnout záchranné a konzervační práce. Dosud však není zřejmé, kdo bude jeho majitelem – nejsou totiž vyřešené restituční nároky Černínů, kteří se o něj přihlásili. Dokud soud o restitučním nároku nerozhodne, stavba formálně patří majiteli pozemku, tedy obci.

 

Hrad v Kadani leží ve významné strategické poloze na rulové skále nad řekou Ohří. Opevnění středověkého města navazuje z obou stran přímo na hrad.

Prvním známým purkrabím byl v letech 1277 až 1292 Albrecht ze Žeberka, vykonávající správu v Žateckém kraji. Podle historických pramenů na hradě příležitostně pobýval Václav II. v letech 1295 a 1297, kdy se přímo v Kadani sešel s kurfiřtem Svaté říše římské Otou IV., aby se dohodli na společném postupu proti králi Adolfovi.

Další významnou událostí bylo také setkání Václava II. s Gutou Habsburskou na hradě. S ní se sice v roce 1285 oženil, ale až do roku 1287 žili odděleně. Součástí doprovodu Guty Habsburské byl i pražský biskup Tobiáš z Bechyně, který královnu doprovázel po celou cestu z Chebu do Kadaně a pak následně do Prahy.

Hrad byl sídlem samosprávy rozsáhlého kraje a v letech 1306–1312 dokonce územní jednotky zvané Kadaňská župa.

Za panování českého krále a později i římského císaře Karla IV. zažilo město velký rozkvět, tento fakt se projevil i na stavební podobě hradu, který po velkém požáru prošel kompletní rekonstrukcí. Císař udělil roku 1366 městu právo úplné samosprávy a Kadaň navštívil hned dvakrát a to v letech 1367 a 1374.

Kadaň se stala v roce 1422 hlavním sídlem křižácké výpravy a také sídlem velitele Fridricha Braniborského. V té době byl nenávratně poškozen raně gotický kastel a jako královské sídlo už hrad nikdy nesloužil.

Král Jiří z Poděbrad nechal roku 1467 obnovit zařízení hradu. Opravu prodělal hradní palác, věž, val a příkop. Dále byl k městu vybudován zvláštní východ k hradu z řece. Roku 1504 nařídil Jan Hasištejnský z Lobkovic novou přestavbu hradu a od roku 1501 na něm sídlil novomanželský lobkovický pár. Kompletní rekonstrukce byla hotová až v roce 1504 a obsahovala nově osazená záclonová okna, nové sklípkové klenby, podobně jako ve františkánském klášteře. V té době stavba ztratila svůj původní raně gotický vzhled.

Roku 1595 se objekt stal z rozhodnutí krále Rudolfa II. majetkem města. Největší škody utrpěl hrad během třicetileté války a to především během švédského obléhání, které hrad proměnilo na příštích téměř sto let v ruinu.

Po požáru v roce 1746 byl hrad výnosem Marie Terezie přestavěn na kasárna. Bylo uvažováno o demolici severního křídla hradu a výstavbě nových obytných prostor pro armádu. Hrad by tímto zásahem přišel o celou pozdně gotickou bránu a o celé severní křídlo včetně fragmentu severozápadní čtvercové věže.

V roce 1811 město opět vyhořelo, ani hradu se požár nevyhnul. Hradní areál byl poté obnoven v letech 1816–1818. V roce 1905 byla už schválena výstavba nového severního křídla nových kasáren. Na konci 19. století patřil hrad městu a armádnímu eráru.

Kadaňský hrad stal zhruba na třicet let depozitářem muzea, dokud nebyl po revoluci opraven a pronajímán nejrůznějším institucím a kulturně-sociálním zařízením (dům s pečovatelskou službou, městská knihovna, obřadní síň, galerie, vinotéka, restaurace). Prostory hradní restaurace byly roku 2012 nahrazeny pobočkou městského muzea, kde byla otevřena stálá expozice zabývající se dějinami a stavebním vývojem hradu v kontextu dějin Kadaně. V prostoru, kde dříve sídlila galerie Karla Havlíčka, byl roku 2014 zřízen víceúčelový muzejní prostor, kde je možné si zkusit zahrát širokou škálu společenských her.

 

Prvním panským sídlem ve Valči byla tvrz, jejíž zbytky se dochovaly v zámeckém parku. Později během patnáctého století vznikl za Valečských z Doupova hrad na místě zámku.

První písemná zmínka o panském sídle však pochází až z roku 1526. Tehdy byla Valeč v majetku Jakuba Kyšperského z Vřesovic. Ačkoliv je v listině uváděn zámek, dá se říci, že se jednalo o pozdně gotický hrad. Jan Kyšperský zemřel v bitvě u Moháče a při příležitosti vypořádání dědictví byla sepsána tato listina. Valeč zdědil Hugo z Leisnecku a v roce 1538 jej sňatkem získal Vilém Hasištejnský z Lobkovic. Roku 1570 pak panství odkoupil Kryštof Štampach ze Štampachu, jehož syn Václav Štampach ze Štampachu nechal zámek v roce 1585 renesančně přestavět. Ten byl z důvodu účasti na stavovském povstání nucen uprchnout ze země a v roce 1622 panství zkonfiskovala císařská komora. Ovšem už roku 1623 jej koupila Barbora Štampachová z Poutnova, která se, jako katolička, mohla vrátit do země. V roce 1694 rod vymřel, a majetek zdědili Kagerové z Globen, respektive svobodný pán Jan Kryštof Kager ze Štampachu.

Kagerové provedli barokní přestavbu na zámek, kterou vedli stavitelé Francesco Barelli, Antonio Bianno Rossa a po jeho smrti Jan Kryštof Tyll. V roce 1721 Jan Kryštof zemřel, a panství zdědil Jan Ferdinand Kager z Globen, jenž v přestavbě pokračoval. V roce 1745 se novým majitelem stal Karel Josef August Kager z Globen a Limburg-Styrum, po němž jej zdědila Marie Josefa Kager z Globen, jejíž regentkou se stala její matka markýza Marie Alžběta z Laverne. V roce 1797 je při prodeji panství Josefem z Argentau d'Ochain, manželem Marie Josefy, Janu Antonínu Pergenovi z Pergenu uváděn dluh sochařské dílně Matyáše Bernarda Brauna z doby přestavby ve výši 810 zlatých a 54 krejcarů. Roku 1798 se novým majitelem stal Jan Gottfried Korb z Weidenheimu a krátce nato jej odkoupil Janův syn Franz. V roce 1847 jeho syn Karel nechal zámek novorenesančně přestavět.

Roku 1890 se novým majitelem stal hrabě Vincent de Thurn Vallsasina, který provedl novobarokní přestavbu. V roce 1937 zámek odkoupil poslední šlechtický majitel, doktor Jan Larisch-Mönnich, jemuž byl v roce 1945 na základě Benešových dekretů zkonfiskován. Po druhé světové válce zde přebývali vojenští veteráni, děti z Koreje a od poloviny padesátých let zámek sloužil jako dětský domov. V roce 1976 vyhořel a od té doby prochází rekonstrukcí.