Jdi na obsah Jdi na menu
 


Etruskologie a archeologie Etrusků

Lukáš Hanzl

Etruskologie

Etruskologie je relativně  mladá integrální vědecká disciplína zabývající se jazykem, kulturou, genetikou, archeologickým dědictvím starověkých Etrusků, která se vyčlenila teprve nedávno. Moderní etruskologie předpokládá, že Etruskové nejsou „záhadní“, ale že je třeba lépe interpretovat stávající zdroje. Prostupuje mnohé vědecké oblasti: filologii, archeologii, historii, dějiny náboženství a práva. V posledních letech se však objevily známky toho, že se specializace na etruskologii rozvinula do té míry, že se vyvíjejí její další poddisciplíny, jako například archeologie Etrusků.  V etruskologii je bohužel stále zatím jen velmi málo lektorů, a když už se vyučuje etruscologii, je to většinou ve spojení se starověkými dějinami Itálie (Pfiffig 1972).


Až do 18. století neprobíhalo téměř žádné skutečné vědecké studium tématu. Prvním pokusem o vědecké bádání bylo dílo "De Etruria regali" skotského badatele Thomase Dempstera (1579–1625), které však bylo poprvé vytištěno až v roce 1726. Toto někdy velmi amatérské střetnutí s Etrusky  se  mezi italskými historiky nazývá Etruscheria.  Od té doby byla vytvořena důležitá muzea, mnohé soukromé sbírky a také Accademia Etrusca (založená v roce 1726) v Cortoně, která dodnes vyvíjí činnost (Pfiffig 1972)-

55b0a8f0-9c72-11e6-83a7-270ba2e10872.jpg


Vývoj klasické archeologie za působení Johanna Joachima Winckelmanna přinesl do etruskologie větší profesionalitu  a rovněž Luigi Lanziho studia pokročila v etruské lingvistice. Následně v průběhu 19. století došlo k rychlému nárůstu archeologických artefaktů. Etruskologický výzkum se tak stal stále více vědeckým a cílové oblasti výzkumu se rozšiřovaly.  Koncem století se však objevilo poměrně negativní hodnocení etruského umění, které bylo nespravedlivě srovnáváno s kulturou starověkého Řecka. V Německu se pod vedením Carla Pauliho od roku 1890 prováděly pokusy shromáždit všechny etruské epigrafické zdroje. Toto "Corpus Inscriptionum Etruscarum" (1893) pokračovalo až do čtyřicátých let 20. století. Avšak teprve ve druhé polovině 20. století se etruskologie konečně vyvinula ve skutečnou samostatnou vědu.

johann_joachim_winckelmann_-raphael_mengs_after_1755-.jpg

Johann Joachim Winckelmann



Seznam významných etruskologů: Pericle Ducati, Ranuccio Bianchi Bandinelli, Massimo Pallottino, Mauro Cristofani, Giovanni Colonna, Giulio Giglioli, Giovannangelo Camporeale, Jacques Heurgon, Dominique Briquel, Carlo De Simone, Helmut Rix, L. Bouke van der Meer, George Dennis, Nancy T. DeGrummond, Sybille Haynes, and Larissa Bonfante. Other scholars who focus more on the Etruscan influence on Rome include, R. E. A. Palmer, John F. Hall, and H. H. Scullard.

 

Archeologie Etrusků


Začátek zájmu o etruskou archeologii se objevil již u renesančních antikvarních sběratelů, jako byl papež Lev X (1513–1521) a první arcivévoda Toskánský, Cosimo I de Medici (1519–1574), který sbíral a konzervoval etruské artefakty vykopané na svých statcích. Dle dobové legendy Cosimo I přispěl k obnově slavné chiméry z Arezza svýma vlastními rukama, fascinován jako jakýkoli moderní učenec. (Gáldy, 2009: 123–129). Jeho sbírky se staly základem toho, co je dnes archeologickým muzeem ve Florencii. Mistrovský svazek Giovanniho Ciprianiho "Il mito etrusco nel rinascimento fiorentino" (Etruský mýtus v renesanční Florencii: (Cipriani, 1980) analyzoval vliv Etrusků během tohoto pozdějšího období, z patnáctého a šestnáctého století, podrobně zkoumal souvislosti mezi obnovením zájmu o klasickou minulost a rekultivaci regionálního dědictví samotné Florencie.

chim1.jpg

Chiméra z Arezzza

Teprve 19. století dokázalo etruský svět diferencovat a strukturovat tak, jak mu rozumíme dnes. Nejdůležitější je odhalení jeho kořenů a následná periodizace, která nám umožňuje pochopit vývoj etruského světa v celé šíři.

1200px-museo_guarnacci-_tomba_villanoviana_di_badia.jpg

Villanovská kultura je ranou fází etruské civilizace a její název pochází od místa prvních archeologických nálezů souvisejících s touto vyspělou kulturou, pohřebiště nalezeného poblíž Villanova (Castenaso, 12 km jihovýchodně od Boloně) v severní Itálii. Vykopávky trvající od roku 1853 do roku 1855 provedl učenec a majitel pozemku, hrabě Giovanni Gozzadini, a odkryly 193 hrobek, z nichž šest hrobek bylo odděleno od celku, jako by vyčleňovaly skupinu pohřbených se zvláštním sociálním statusem. Hrobové mohyly lemované kameny obsahovaly pohřební urny a většina z nich byla nedotčena. V roce 1893 náhodný objev odhalil další výraznou villanovskou nekropoli ve Verucchiu s výhledem na pobřežní pláň u Jadranu.

960bd3219faea1365f29593a5ca1bcbc.jpg

Pohřební charakteristiky villanovské kultury souvisejí se středoevropskou kulturou popelnicových polí (cca 1300–750 př.nl) a halštatskou kulturou. Spálená těla byla umístěna do bikonických uren, a poté pohřbena. Urny byly formou villanovské keramiky známé jako impasto. Typické pro tuto kulturu je použití uren ve tvaru chatrče, podobné těm v jakých žili vesničané. Charakteristické zdobení uren v podobě svastik, meandrů a čtverců bylo zpravidla zhotoveno hřebenovým nástrojem. Urny byly doprovázeny jednoduchými bronzovými šatními sponami, břitvami a kroužky snad jako milodary.

Bologna Museo Archeologico Civiltà Villanoviana

Ve vývoji moderní etruskologie více procesuálnější pojetí formace zavedl italský archeolog Massimo Pallottino. V roce 1937, Pallottino odhalil ve svém článku tzv. “Etruského válečníka”, kterého koupilo Metropolitní muzeum umění (John Marshall pod vedením Gisely M. A. Richter), jako padělek. V roce 1961 bylo Haroldem Parsonsem konečně prokázáno, že je Pallottinovo podezření bylo správné. Pallottino ve svém díle především poukázal na řecký helénizovaný svět jako zdroj, ze kterého se postupně vynořilo i etruské umění. V roce 1971 ve své "Civiltà artistica etrusco-italica" shrnul práci předchozích dvou generací badatelů v italské archeologii (Pallotino 1985). V roce 1982 získal Bolzanovu cenu za archeologii. Toto ocenění zahrnovalo mimo jiné také jeho objev tabulek z Pyrgi.

02494957.jpeg

Francouzský etruskolog Dominique Briquel argumentoval, že řecké zdroje o původu Etrusků by neměly být považovány za přímé historické důkazy a zpochybnil lýdský původ Etrusků ale poukázal na archeologické důkazy (Dominique Briquel 1991). Dominique Briquel (21. ledna 1946, Nancy) je francouzský vědec, specialista na archeologii a etruskologii. Briquel studoval na École Normale Supérieure v letech 1964 až 1969 a od roku 1971 do 1974 byl členem École française de Rome. Od roku 1974 vyučoval latinu na École Normale Supérieure. Od roku 1984 do roku 1996 byl profesorem latiny na Burgundské univerzitě v Dijonu. Od roku 1992 je ředitelem studia na École pratique des hautes études, na katedře historických a filologických věd a od roku 1996 profesorem latiny na Université de Paris-Sorbonne (staženo na:https://en.wikipedia.org/wiki/Dominique_Briquel)

dominique-briquel-815502-250-400.jpg

Dominique Briquel

I jiní archeologové, kteří vedli vykopávky v Etrurii, několikrát zdůraznili, že na území historické Etrurie, mezi dobami bronzovými a železnými, se v materiální kultuře a v sociálních praktikách, které mohou podporovat migrační model, nenachází nic. Nejvýraznější a nejradikálnější změnou, která je archeologicky doložena, počínaje asi 12. stol. před naším letopočtem, je přijetí pohřebního ritu spalování v terakotových urnách, což je evropsko-kontinentální aspekt odvozený z, jak je uvedeno výše, kultury popelnicových polí a rozhodně nelze hledat jeho kořeny v Malé Asii a na Blízkém východu.

Archeologické nálezy za posledních třicet let potvrzují, že ve velkých etruských městech existuje kontinuita od poslední fáze doby bronzové (11. – 10. století před naším letopočtem) do doby železné (9. – 8. století před naším letopočtem). Mezi archeology panuje shoda v tom, že se proto-Etruskové vytvořili v poslední fázi doby bronzové v proto-villanovské kultuře a že následující villanovská kultura z doby železné je ranou fází etruské civilizace (Soren 2015). I když již existovaly kontakty mezi severo-střední Itálií a mykénským světem na konci doby bronzové, kontakty s Řeckem, Egejským mořem, Malou Asií a Blízkým východem jsou potvrzeny až po dovršení etnogeneze Etrusků, počínaje první řeckou kolonií v jižní Itálii.  /staženo na: https://www.britannica.com/topic/Villanovan-culture/

urna_a_capanna_in_bronzo-_meta_viii_secolo_ac.jpg

urna ve tvaru chaty

Villanovanská kultura je rozdělena zejména na fáze villanova I od c. 960 př.n.l. až c. 801 př.n.l a villanova II. 800 př. n.l. až 720 př. n.l. V pozdější fázi (villanova II) došlo k radikálním změnám, kontaktu s helénskou civilizací a obchodu se severem podél Jantarové stezky. To potvrzují skleněné a jantarové náhrdelníky pro ženy, brnění a koňské postroje z bronzu a vývoj elitních kostrových hrobů na rozdíl od dřívější egalitářské kultury. vedle obvyklých kremačních praktik. V poslední fázi villanova II vstoupili do historie období etnicky zformovaní Etruskové - Rasna, zejména v jižní Etrurii. Nejsevernější oblasti Etruského světa, jako je Etruria Padana, pokračovaly nerušeně ve svém vývoji jako villanova III (750–680 př. n.l.) a villanova IV (680–540 př. n.l.). /staženo na: https://www.britannica.com/topic/Villanovan-culture/

 

V poslední fázi Villanovanského období (kolem roku 750 př.nl) byla kultura Etrusků již ovlivněna starořeckou kulturou, když Řekové začali zakládat kolonie v jižní Itálii, během archaického období (období orientalizace) a později klasického období. V jeho maximálním rozsahu, během zakladatelského období Říma a římského království, vzkvétala etruská civilizace ve třech konfederacích měst: v Etrurii (Toskánsko, Latium a Umbrie), v údolí Po s východními Alpami a v Kampánii. Liga v severní Itálii je zmíněna v Liviem. Pokles byl postupný, ale po 500 př.nl politický vliv Etrusků upadl se vzestupem římské republiky. Etruská civilizace trvala až do své asimilace do římské společnosti, počínaje koncem 4. století před naším letopočtem římsko-etruskými válkami, pokračováním v udělování římského občanství od roku 90 př.n.l. a končícím v roce 27 př.n.l. založením Římská říše.  

Nálezový kontext

Nejčasnější etruské nápisy se datují do roku 700 př. n.l., když první nápisy jsou ověřeny v jižní Etrurii, a, ačkoli Etruskové vyvinuli systém psaní, půjčovali si četné prvky z řeckého písma. Politika byla založena na autonomním městském státu a pravděpodobně na rodinné jednotce. Konfederace měli hlavně obrannou úlohu. Později však docházelo k tomu, že některé městské státy s podrobovaly druhé.  V jejich rozkvětu rostla etruská elita velmi bohatým obchodem s keltským světem na severu a Řeky na jihu a naplňovala jejich velké rodinné hrobky dováženými luxusními výrobky. Archaické Řecko mělo obrovský vliv na jejich umění a architekturu a řecká mytologie jim byla evidentně velmi dobře známa.

Museo Gregoriano Etrusco ve Vatikánu

Etruskové, stejně jako soudobé kultury starověkého Řecka a starověkého Říma, měli významnou vojenskou tradici. Stejně jako mnoho okolních starověkých kultur vedli i Etruskové během letních měsíců kampaně, útočili na sousední oblasti, snažili se získat území a bojovali proti pirátství a to vše jako prostředek k získání cenných zdrojů, půdy, surovin, prestiže, zboží a otroků. Zajatci také mohli někdy být obětováni na hrobkách jako pocta padlým vůdcům etruské společnosti.

etruscan-1.jpg

etruský válečník



Etruská města vzkvétala během doby železné a označovala nejvzdálenější rozsah etruské civilizace. O architektuře starověkých Etrusků je známo poměrně málo. Kombinovali původní stavební kulturu s vlivem vnějšího vzhledu řecké architektury. Domy bohatých byly zjevně často velké a pohodlné, přibližují nám je etruské hrobky s výbavou. 


Etruské umění bylo produkováno mezi 9. a 2. stol. před naším letopočtem. Obzvláště silné v této tradici bylo figurální sochařství v terakotě, dále nástěnná malba a zejména rytá bronzová zrcadla. Etruská socha z litého bronzu byla slavná a široce vyvážená, ale dochovalo se jen několik exemplářů, neboť bronz byl vzácný a drahý a mnohé ze soch byly roztaveny a recyklovány v římském období. Významná byla tradice etruské keramiky, která vycházela z řecké černofigurové keramiky, jež byla do Etrurie z počátku masivně dovážena. Etruské hudební nástroje zobrazené ve freskách a reliéfech basů jsou různé typy píšťal, doprovázené bicími nástroji, jako je tintinnabulum, tympán a crotales, a později strunnými nástroji jako lyra a kithara.




Literatura:

Dominique Briquel: L’origine lydienne des Étrusques, histoire du thème dans la littérature antique, series of the École Française de Rome, n° 139, Rome, 1991.

 Bartoloni Gilda (2012). La cultura villanoviana. All'inizio della storia etrusca (in Italian). Roma: Carocci editore.

Cristofani Mauro: Die Etrusker. Belser, Stuttgart 1995.

Friedhelm Prayon: Etruskologie. In: Der Neue Pauly (DNP). Band 13, Metzler, Stuttgart 1999, ISBN 3-476-01483-5, Sp. 1054–1057.

Gáldy Andrea: Cosimo I De' Medici as Collector: Antiquities and Archaeology in Sixteenth-century Florence
2009

Pallottino Massimo: Civiltà artistica etrusco-italica, Sansoni, 1985

Pfiffig Ambros Josef: Einführung in die Etruskologie. Probleme – Methoden – Ergebnisse. (= Die Archäologie. Einführungen) Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt 1972 (4. Auflage 1991), ISBN 3-534-06068-7.

Soren, David; Martin, Archer (2015). Art and Archaeology of Ancient Rome. Midnight Marquee Press, Incorporated. p. 9.

"Villanovan culture". Encyclopædia Britannica.