Jdi na obsah Jdi na menu
 


LAUENBURKOVÉ

Jiří Lázinka

                                                             Rod Sasko-Lauenburský

        Vévodové Sasko-Lauenburští pocházejí z německého šlechtického rodu Askánců švábsko-franského původu. Askánskou nadvládu nad Saskem a Braniborskem završil Albrecht I. Medvěd, který byl v letech 1138-1141 saským vévodou a v roce 1157 založil Braniborské markrabství, jehož se stal prvním markrabětem. Erb Albrechta I. Medvěda je dnes saským zemským znakem.

Synové Albrechta I. Medvěda se stali zakladateli jednotlivých linií askánského rodu. Pro nás je podstatné, že pravnuk Albrechta I. Medvěda, saský vévoda Albrecht II. Roku 1296 rozdělil Saské vévodství na vévodství Sasko-Wittenberské, kde vládl on a po roce 1298 jeho potomci a vévodství Sasko-Lauenburské, které získali synové jeho bratra Jana I. Jan II., Albrecht III. a Erich I. Dalšími vévody  Sasko-Lauenburskými pak byli potomci Ericha I.

Lauenburští pocházejí z Lauenburgu na dolním toku Labe, který býval tradičním rodovým sídlem až do roku 1616, kdy zdejší zámek vyhořel. Následně se rezidence přesunula do severnějšího Ratzeburgu. Hlavním zdrojem příjmů tohoto vévodství, jež patřilo k nejmenším v Říši, bylo clo vybírané na Labi.   

 

1.jpg

 

  Vévodové Sasko-Lauenburští  v Čechách

Sasko-Lauenburští vévodové jsou jedním z rodů, jež se v Čechách usadily během třicetileté války, přičemž základ jejich zdejšího nemovitého majetku tvořily původně konfiskované statky, které získal Julius Jindřich a postupem času k nim přikupoval další. Otcem Julia Jindřicha prapraprapravnuka  Ericha I. byl František II. (1574-1619), vévoda Sasko-Lauenburský, tedy potomek Askánců. Ač protestant, účastnil se v habsburských službách bojů v Nizozemí a v Uhrách. Podobnou vojenskou kariéru si vybrala většina jeho synů.

František II. měl třináct synů a sedm dcer. Tyto děti počal s dvěma manželkami a pouze dva chlapci a jedna dívka zemřeli krátce po porodu či se narodili již mrtví. Ostatních sedmnáct dětí se tedy dožilo dospělosti a umírají až po dosažení třicátého roku života. Takové množství dětí je sice požehnáním, ale vzhledem k tomu, že otec nebyl příliš bohatý, nemohl své potomky zajistit úměrně rodové prestiži, byl jak otec, tak jeho potomci v nezáviděníhodné situaci.

 Julius Jindřich se narodil v roce 1586 druhé manželce Františka II., Marii (1566-1626), dceři vévody Julia z Brunswick-Wolfenbüttelu. Studoval tři roky na universitě v Helmstedtu, další čtyři roky pokračoval na universitě v Tübingenu. V letech 1609-1612 slouží Julius Jindřich různým říšským knížatům. Roku 1612 nastoupil do služby ve vojsku švédského krále Gustava II. Adolfa.  Až do roku 1615 působil jako plukovník v Litvě a v Rusku. V roce 1616 nastoupil jako plukovník do císařských služeb v Nizozemí a na příštích 18 let se stal plukovníkem císařské armády a jeho kariéra měla být těsně spjatá s osudem nejmocnějšího muže této armády, který taktéž zasáhl do války proti Benátkám. Řeč je samozřejmě o Albrechtu z Valdštejna.

Podobností  mezi Juliem Jindřichem a Albrechtem z Valdštejna lze nalézt více. Nejde jen o to, že oba byli původně protestantského vyznání a jejich kariéra v císařských službách naplno začíná až s fulanskou válkou. Oba vévodové se také značně činili při získávání konfiskovaných statků a ve vojenském podnikání, ačkoliv je třeba si přiznat, že počínání saského vévody bylo řádově jinde oproti tomu, do čeho se pouštěl ctižádostivý Valdštejn. Julius Jindřich na rozdíl od některých vojenských osobností, které v Čechách získaly majetek, pocházel sice z nebohatého, přesto však významného aristokratického rodu.  Jako říšský kníže ze starého rodu a osoba s vazbou na císaře platil za vítaného společníka od počátku svého působení v Čechách. Vytvořil si tak v českém prostředí síť vztahů, kterých později dokonale využil. Důležité jsou hlavně kontakty s lidmi z vojenské oblasti a z prostředí kolem přerozdělování konfiskátů.

V roce 1617 jako plukovník táhl s plukem pěších proti Benátčanům. V následujícím roce verbuje vévoda vlastní pěší pluk a kompanii kyrysníků, která se během dvou let rozroste v regiment. S tímto vojskem se účastní jednak bojů proti českým stavům, ale i bojů v Uhrách a Dolních Rakousích.

Julius Jindřich postavil v době od 17. července 1618 až do konce prosince 1622 pluk pro císaře a měl vůči němu pohledávku 600 000 zlatých. Na počátku roku 1623 začalo vyrovnávání účtů. Bylo ujednáno, že polovina bude vyplacena v hotovosti, zatímco druhá polovina dluhu bude uhrazena konfiskovanými statky. Nejprve mu bylo 9. srpna do zástavy svěřeno panství Ostrov, které před konfiskací vlastnili ostrovští měšťané. Ještě lepším tahem však byla dědičná koupě Toužimi 23. srpna 1623 za částku 71 000 zl. Vzhledem k finančním podmínkám Julia Jindřicha a podmínkám, 

jaké v Čechách ohledně zakupování deskových statků panovaly, bylo dědičné nabytí Ostrova Sasko-Lauenburským vévodou jen otázkou času. Ten nadešel 30. ledna 1625, kdy bylo z císařského dluhu odepsáno 150 000 zl., na které bylo ostrovské panství vyčísleno. Třetím sňatkem s vdovou po Zbyňkovi Novohradském Annou Magdalénou, rozenou z Lobkovic, získal panství Zákupy a Buštěhrad. Dále se stal majitelem panství Podbořany, Horní Police, Zvoleněves a Svádov. Když v roce 1656 zemřel poslední starší člen rodu, jeho bratr August I., stal se Julius Jindřich panujícím vévodou Sasko-Lauenburským. Zůstal však v Čechách a jeho rezidencí se stal Ostrov.

Vojenská kariéra Julia Jindřicha příliš slavně neskončila. Po zavraždění Alberta z Valdštejna, který se ocitl v nemilosti císaře Ferdinanda III. pro podezření ze zrady byl obviněn i Julius Jindřich a několik důstojníků.  V únoru 1634 byli zatčeni a uvězněni. Julius Jindřich byl po různých výsleších v březnu propuštěn. 29. března byl zatčen znovu. Na začátku května byl Juliu Jindřichovi zpřísněn z nařízení Ferdinanda III. dozor. Všem zatčeným hrozil trest smrti. Nakonec byl popraven pouze jeden důstojník. V prosinci 1635 byl Julius Jindřich na přímluvu říšských knížat propuštěn z vězení a zbaven vojenských hodností, což znamenalo konec jeho vojenské kariéry. Julius Jindřich vyšel z celé záležitosti takřka nepotrestán. Utrpěl sice společenskou újmu, ale zároveň nebyl shledán vinným.  Jeho majetek neutrpěl. Ztráta společenské prestiže kvůli podezření z účasti na spiknutí netrvala příliš dlouho, neboť za vlády Ferdinanda III. působil občasně jako diplomat. Po propuštění z císařských služeb se mohl Julius Jindřich plně věnovat reorganizaci svých rezidencí. Jeho hlavním sídlem se stal bývalý šlikovský zámek v Ostrově. Ostrov se za Julia Jindřicha měl se stát i pro celou českou větev vévodů Sasko-Lauenburských  rezidenčním městem a tedy i místem posledního odpočinku. Když vévoda Julius Jindřich 20. listopadu 1665 zemřel, byl jako první pohřben v právě dostavěném ostrovském rodovém mauzoleu. Na dosavadních panstvích byla rozvinuta obrovská stavební činnost. Hned po pohřbu Julia Jindřicha zahájila jeho vdova v Ostrově stavbu piaristické koleje s kostelem (1664-1674), následovaly stavby parku a letohrádku (1673-1679), Lauenburského zámku (1685) a Paláce princů (1685-1696), nehledě na řadu staveb a oprav zámků na panstvích mimoostrovských, stavby dvorů, ovčínů a zřizování rybníků, bažantnic a obor.

 

2.jpg

 

Syn Julia Jindřicha Julius František (*16. 9. 1641 Praha - †30. 9. 1689 Zákupy) získal po smrti otce české statky a o rok později, po smrti staršího bratra Františka Erdmana i titul vévody Sasko-Lauenburského. Kromě hlavního sídla v Ostrově  se věnoval i zákupskému  zámku, který nechal  přestavět do raně barokní podoby. Vévoda Julius František kromě lovu a čižby holdoval různému druhu uměleckých řemesel. Zaměstnával proto slavné laboranty, lékárníky, zlatníky, stříbro tepce, mědirytce, řezače skla a kamenů. V Ostrově se věnoval alchymistickým studiím a vlastnil recepty k přípravě zázračného balzámu, tinktury a rubínového skla. Výroba zlatého rubínu patřila ve středoevropských sklárnách k nejtajemnějšímu procesu. Novověký vynález zlatého rubínu pak vzešel z prostředí evropských alchymistů, kde byl jakýmsi vedlejším produktem na cestě k výrobě kamene mudrců. U zrodu technologie k výrobě rubínového skla barveného zlatem, stál alchymista, chemik a sklářský technolog Johan Kunckel, který zvládl postup výroby dutého skla, asi spíš rubínového skla s použitím zlata jako první ve velkém rozsahu. Červené rubínové sklo pro nesnadnou přípravu a drahou výrobu, bylo dříve majetkem velmožů a panovníků, jejichž klenotnice a tabule zdobilo. Julius František získal recept na výrobu rubínového skla od Johana Kunckela. Vévoda se zabýval zejména zhotovováním rubínových sklenek, které se zachovaly v jeho pozůstalosti.

 

4.jpg

 

 V roce 1668 se Julius František oženil s Marií Hedvikou Augustou ze Sulzbachu (*15. 4. 1650 Sulzbach - †23. 11. 1681 Hamburg), dcerou rýnského falckraběte Kristiána Augusta.  Měli spolu dvě dcery, které se dožily dospělosti, dcera Maria Anna Terézie (*1670 – †1671) zemřela v dětství, jedna dcera se narodila mrtvá a jediný syn zemřel ještě před křtem. Protože Julius František neměl mužského dědice, uvažoval v roce 1689 o novém sňatku. Před plánovaným odjezdem do Sasko-Lauenburska však zemřel. Osobou Julia Františka tak vymřel rod vévodů Sasko-Lauenburských po meči. Rozsáhlý majetek Julia Františka byl rozdělen mezi jeho dvě dcery. Mladší dcera Sibylla Augusta (*21. 1. 1675 Ratzeburg – †10. 7. 1733 Ettlingen) získala Ostrov a statky na Loketsku. Anně Marii Františce připadly Ploskovice, Zákupy, Svádov, Horní Police, Buštěhrad, Míkovice a Zvoleněves.

                                                             Anna Marie Františka velkovévodkyně Toskánská

Anna Marie Františka (*13. 6. 1672 Ostrov – †15. 10. 1741 Zákupy) se v říjnu 1690 ve svých 18 letech provdala v Roudnici nad Labem za rýnského falckraběte Filipa Viléma Augusta z Neuburgu (*19. 11. 1668 Neuburg an der Donau – †5. 4. 1693 Zákupy), švagra císaře Leopolda I. První dcera zemřela v batolecím věku v roce 1693. V témže roce se narodila druhá dcera Anna Marie Karolína, krátce poté však zemřel Filip Vilém. Anna Marie tak ovdověla ve věku 21 let.

Do druhého manželství vstoupila Anna Marie Františka s Giovannim Gastonem velkovévodou Toskánským (*24. 4. 1671 – †19. 7. 1737) Florencie), druhým synem Cosima III. Medicejského. Manželství se však nevydařilo, manželé žili odděleně a děti spolu naměli. Anna Marie se věnovala svým českým panstvím a Giovanni Gaston se toulal po Evropě. Když zemřel jeho bratr, stal se dědicem Toskánska a po smrti Cosima III. v roce 1723 se stal panujícím velkovévodou Toskánským. Anně Marii Františce náležel titul toskánské velkovévodkyně, který také důsledně užívala.  Manžela nikdy nenásledovala, manželství se zcela rozpadlo. Giovanni Gaston byl poslední svého rodu, Toskánsko po jeho smrti v roce 1737 ovládli Habsburkové. V roce 1732 koupila Anna Marie Toskánská tachlovické panství, k němuž patřily Hostivice, Litovice,   Břve a Jeneček. Po její smrti zdědila majetek včetně tachlovického panství její dcera z prvního manželství Anna Marie Karolina, provdaná za bavorského vévodu Ferdinanda. Tím se český majetek vévodů Sasko-Lauenburských dostal do držení bavorských vévodů.

 

3a.jpg

 

                                                    Franziska Sibylla Augusta, markraběnka bádenská

 Franziska Sibylla Augusta se narodila 21. ledna 1675 v Ratzeburgu , zemřela 10. července 1733 v Ettlingenu.

Vyrůstala se starší sestrou  Annou Marii Franziskou na zámku v Ostrově. Když jí bylo 6 let její matka zemřela. Ona a její sestra byly vzdělávány hraběnkou Polixenou z Werschowitz ve dvorní etiketě, malbě a hudbě. Sibyllin dědeček, hrabě palatin Christian August von Sulzbach, ji učil psaní, čtení, francouzštinu, geografii a historii. Významná byla i škola piaristů, kterou pravidelně navštěvovala. Dne 28. března 1690 se provdala se za markraběte Ludvíka Vilhelma, markraběte z Badenu a Hochberku. Ve skutečnosti měla být Sibylla Augusta provdána za prince Evžena Savojského, druhého úspěšného vítěze nad Turky kromě Ludvíka Wilhelma. Ludvík Wilhelm byl určen poručníkem obou sester, císařem Leopoldem II. pro starší sestru Sibylly Augusty. Skutečnost, že se Sibylla Augusta a Ludvík Wilhelm stali manželským párem, rozhodl sám markrabě L. W. se souhlasem Sibylly Augusty,  což v této době nebylo obvyklé.

6.jpg

Z manželství vyšlo celkem devět dětí, z nichž pouze tři dosáhly dospělého věku, dcera a dva synové. Dcera zemřela ve věku 22 let při porodu, synové se dožili věku 59 a 65 let. Po roce 1690 se lesk rezidenčního města na několik málo let ještě zvýšil, ale roku 1698 přesídlil markrabě s celým dvorem a svými ústředními úřady do Bádenska a ostrovský zámek se stal pro členy markraběcí rodiny jen místem dočasného pobytu. Markrabě Ludvík Vilhelm zemřel 4. ledna 1707 v důsledku válečného zranění.

Smrt markraběte znamenala v životě Sibylly Augusty osudový zvrat. Projevovala už dříve vedle citových reakcí i své praktické schopnosti a v zastoupení často nepřítomného manžela sledovala správu českých panství a seznamovala se s jejich vedením. Po smrti manžela se Sibylla Augusta projevila v nové podobě ženy – regentky. Převzala za svého pětiletého syna zděděnou zemi, moc i majetek s plným vědomím odpovědnosti, přesvědčená o tom, že je její posvátnou povinností chránit, udržovat a patřičně reprezentovat rodové dědictví svěřené ji vyšší mocí. I přes svou známou šetrnost podstatně neomezovala výdaje na zvelebení svých zámků.

 

5.jpg

 

Teprve po její smrti, za vlády synů Ludvíka Jiřího (1733-1761) a Augusta Jiřího (1761-17771) nastává úpadek města. Oba bratři zemřeli bez mužských potomků a podle starších smluv stala se dle podmínek fideikomisu česká panství majetkem císařského domu habsburského. 

 

7.jpg

                 

Použitá literatura a obrazové materiály:                       

Dějiny města Ostrova – zpracoval kolektiv autorů za redakce Lubomíra Zemana

Ottův slovník naučný

             Stručné dějiny Ostrova – sepsal městský farář Wenzl Sommer r.1866

             Dějiny města Ostrova – sepsal Josef Kühnl