Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mariánská – Maria Sorg

Mgr. Zdenka Čepeláková

00---.jpg

            Každé, i to sebeméně významné lidské sídlo má svou historii, své osobnosti,  příběhy a pověsti, ve svém úhrnu tvoří to vše neopakovatelnou duši místa.  A nejenom to, v malých dějinách každého společenství se zároveň - více či méně zřetelně – otiskují charakteristické rysy dějin velkých.

            V historii odlehlého místa  Mariánská (původně Sorg, později Maria Sorg) se  v mimořádném vzácném souběhu prolíná faktografie s pověstmi, jednotlivé události dramatické a tragické s útěšným duchovním klimatem.V závěru pak ústí minulé děje a významné události s osobními zážitky účastníků do poklidného životního rytmu nového sídliště a rekreačního střediska uprostřed romantického  přírodního prostředí Krušných hor. To všechno na pozadí a v souvislostech s etapami “velkých“ dějin.

        Mnohé je zachyceno v rozsáhlém písemném materiálu, počínajícím zmínkou ve spisu renesančního protestantského vědce a badatele Johanna Mathesia „Sarepta oder Bergpostill“ z roku 1564. V souvislosti s rekatolizací regionu vycházely později drobné německé publikace, ovlivněné barokní zbožností, a to převážně v 19. a v první polovině 20. století. Se surovou konkrétností pak vypovídají archivní materiály a vzpomínky pamětníků o době, poznamenané těžbou uranové rudy, převážně z padesátých let 20. století.. Jsou ovšem přístupné a publikovatelné teprve v posledním dvacetiletí a dosud  z velké části ne zcela zpracované. V posledním období se objevuje také řada individuálních vzpomínek rodáků, především v německých časopisech. Převážnou většinu historických  materiálů shromáždili jáchymovští badatelé Jiří Frankovič, Oldřich Ježek, Jaroslav Ochec, Vladimír Kříž a další. Co se týče záznamů po roce 1949, souvisejících s tábory nucených prací na Jáchymovsku, mezi které Mariánská také patřila, zabývá se jimi systematicky archivář – badatel Josef Halla, který shromažďuje příslušné archivní materiály, zpracovává je a čerpá z nich nové poznatky.

 

003.jpg

 

            Vznik místa Maria Sorg, původně jenom Sorg, je kladen do 13. století, a to jako část místa Werlsgrün – po druhé světové válce počeštěného na Zálesí. Jeden z badatelů 20. století Ludwig Liebald  spojuje vznik a osídlení místa Werlsgrün na části vyklučeného pohraničního hvozdu  s kolonizací Chebska ve 13. století. Historik Heribert Sturm  udává, podobně jako Liebald, že v roce 1386 patřil Werlsgrün k majetku tepelského kláštera.  Po roce 1434 nebo 1437 bylo území součástí ostrovského panství hrabat Šliků, později patřila část také k majetkům sasko-lauenbursko-bádenským s centrem v Ostrově (Schlackenwerth). Řada pomístních názvů i uměleckých a stavebních památek této doby, stejně jako zdejší dialekt  ukazují k saskému vlivu, tedy k období zdejší soustavné důlní činnosti, která se sem přelévala ze sousedního protestantského Saska. Starému hornoněmeckému dialektu odpovídá – podle Liebalda - název „Sorg“, a to ne  v pozdějším významu „Sorge –Starost“, ale  slovu „ Zarga“, označujícímu okraj lesa, tehdy ještě nevyklučeného „divokého hvozdu“. Tato místa byla zřejmě řídce osídlena ještě před založením Jáchymova, jsou zde zaznamenány i ranné pokusy o důlní činnost.

Přírodní podmínky – drsné klima, dlouhé zimy a kopcovitý terén neumožňovaly téměř žádnou zemědělskou činnost, kromě hledání a těžbu rud šlo zde především o práci v lese a o využívání rozlehlých pastvin a tedy chov dobytka.

 

015.jpg

 

            Složitost zdejších majetkoprávních vztahů shrnul roku 1923 v časopise Unsere Heimat, ročník 3. velmi podrobně badatel Ludwig Liebald, který čerpal z jáchymovského radničního archivu a gruntovních knih. Stať nazval „Šlikovsko-Lochnerovské dědictví“, ale kromě Christopha Wolfa Lochnera von Palitz auf Münchhof, od roku 1620 jednoho z hlavních vlastníků pozemků na Sorgu, se zde objevuje řada majitelů předchozích i pozdějších. Roku 1519 patřilo celé území hraběcímu rodu ostrovských Šliků. Roku 1561 vydala však již rada svobodného horního města Jáchymova rozhodnutí, podle kterého patřili obyvatelé Sorgu pod pravomoc Jáchymova a byli povinni podřizovat se jáchymovské městské radě. Majetkoprávní spory mezi dvěma hlavními majiteli pozemků – městem Jáchymovem a ostrovskou vrchností trvaly přes dvě stě let. Šlo především o užívání pastvin a vody pro početná stáda dobytka. Co se důlní činnosti týče zmiňuje se Johannes Mathesius ve svém souboru kázání „Sarepta oder Bergpostill“ (1564) o „Černé štole“,v jejíž blízkosti měl svou celu poustevník Johannes Niavius - Niavis (Schneevogel).  Sarepta, v překladu Dr Jana Urbana, kázání 9. upřesňují toto místo: „…kolem sv.Albrechta dole u Wolfsbergu, tam kde prochází Černá štola..“ Docházelo tedy  k pokusům o důlní činnost ještě před obdobím systematické těžby stříbra v této oblasti.Podle Liebalda svědčí o této činnosti na Sorgu také haldy na Zimmerhöhe s Schmitzbergu, zbytky starých hornických domů i okolnost, že ještě v roce 1923 zdejší obyvatelé čerpali vodu z opuštěných štol.

            Mathesiem zmiňovaný Johannes Niavis  „zbožný a duchem obdařený“ poustevník, patřil zřejmě k okruhu renesančně vzdělaných osobností. Jeho existenci dokládá Eduard Wenisch pravděpodobným příbuzenstvím s Paulem Niaviem z Plavna, který kolem roku 1495 studoval na akademii v Lipsku a byl oslavován jako významný učenec. Na pomezí reality a pověsti ovšem stojí Niaviovo proroctví, že „tady všude leží velké bohatství a má zde být vybudováno veliké město“. Což se stalo také údajně jedním z podnětů ke zřízení těžařstva v roce 1515 a ke skutečnému vzniku města v Údolí –Jáchymova (Joachimsthal). Poustevník předpověděl však údajně také budoucí úpadek těžby ale i  její  obnovu, což později skutečně následovalo.

020.jpg

Ostrovští Šlikové začali v Údolí s úspěšnou těžbou stříbra a k roku 1520 byl již Jáchymov – Joachimsthal svobodným horním městem. Když však od 2.poloviny 16. století těžba začala upadat, rozvzpomněli se Jáchymovští na druhou část poustevníkova proroctví. Aby podpořili prorokovaný návrat prosperity, postavili na místě Niaviovy poustevny dřevěnou a později kamennou kapli, či už kostelík. Stavbu schválilo pražské biskupství roku 1691. O dva roky později se název místa  změnil na Maria Sorg, a to vzhledem k darované a pověstmi obklopené milostné, tedy milostmi přímluv obdařené  sošce Panny Marie. Roku 1699 byl na Maria Sorg vysvěcen větší kamenný kostel Nanebevzetí Panny Marie. Stal se cílem četných procesí i jednotlivců. Na Jáchymovsku se opět začala rozvíjet důlní činnost, orientovaná však již na těžbu rud, hlavně olova, kobaltu s uranu.

            Kolem roku 1700 se  u kostela usídlil další poustevník, Eusebius Kolitsch z Hřebečné, člen třetího řádu sv.Jeronýma, aby pečoval o kostel a pomáhal zdejším obyvatelům. Byl však již roku 1728 upálen loupežníky, kteří hledali v kostele cenné bohoslužebné náčiní. Jeho ostatky byly uloženy v kryptě kostela a označený kamenem s iniciálami poustevníka.

            Počet poutníků z celého okolí rychle narůstal – o mariánských svátcích až 1500 osob. Pro zaopatření tolika poutníků dal jáchymovský magistrát roku 1729 na Maria Sorg  postavit hostinec. Ani ten však nestačil. V roce 1751 bylo rozhodnuto  povolat na Maria Sorg otce kapucíny a zřídit zde hospic, malý areál s několika knězi a laickými bratry jedné z větví řádu sv. Františka. Hospic měl za úkol pečovat o poutníky a věnovat se duchovním potřebám,vzdělání a charitativnímu působení v rámci regionu. Šlo o chudý řád, který měl hmotně zajišťovat magistrát Jáchymova, např. určitými dávkami obilí, dřeva a piva. Původně čtyři kapucíni zde žili také z naturálních příspěvků věřících a drobných plateb a dárků. Roku 1765 byla dokončena stavba hospice a kostel  byl přitom zvětšen o přístavbu – svatyni řádovou, zasvěcenou sv. Františkovi. Jeho vybavení bylo pořízeno z darů věřících. Hospic se brzy stal duchovním centrem celého regionu, útočištěm a místem rady a pomoci. Jak píše pamětník „ v době hladu se kapucíni s potřebnými dělili i o jejich hlad“. Zřídili také na Maria Sorg jednotřídní školu, ve které zdarma vyučovali zdejší děti.

021.jpg

            Jako snad v každém poutním místě byla i tady zaznamenána zázračná“   uzdravení“ (39), která podrobně popsaná, datovaná a  jmenovitě určená zapsal a v Jáchymově 1902 vydal kapucín Pater Franziskus Serafín. Dodává však : „tato uzdravení postrádají ověření se strany svaté církve, sděluji proto otevřeně, že jim nechci přikládat jinou cenu, než jakou dovolují dekrety papeže Urbana VIII.“ Každopádně tu  skládaly tisíce různými strastmi obtížených  lidí svá životní břemena k nohám milostné Panny Marie. Věřící si odnášeli – kromě řady popsaných uzdravení - alespoň naději na přímluvu a pomoc.

            K působení kapucínů na Maria Sorg jsou často, především v rodáckých časopisech, zveřejňovány osobní vzpomínky pamětníků i vyslechnuté pověsti. Jedna z nich se týká dnes již neexistující aleje lip u hospice. Měly vyrůst z lipové hole, se kterou v lásce zklamaný mládenec putoval k zbožnému poustevníkovi. Byl neprávem obviněn z vraždy a obrátil se na Boží soud. Jeho hůl zázračně obrostla a dokázala tak jeho nevinu.

            Kapucíni působili na počeštěné Mariánské - až do roku 1946. Zůstali zde jen dva čeští bratři a i ti byli následně zatčeni a vězněni. Ještě včas se podařilo zachránit milostnou sošku, vystavenou dnes v jáchymovském kostele. Po skončení druhé světové války a odsunu německého obyvatelstva následovala ona, snad nejtragičtější kapitola v dějinách Mariánské. Intenzívní těžba uranové rudy vyžadovala stále více pracovních sil. V červnu 1949 byl v přísně střeženém prostoru těžby zřízen druhý z deseti táborů nucených prací na Jáchymovsku, šlo z větší části o politické vězně.V dřevěných ubikacích bylo postupně ubytováno až 700 mužů. Budova  hospice se stala sídlem Ministerstva vnitra, útvaru„Jeřáb“ (Jestřáb), který zajišťoval ostrahu celé oblasti. Byly tu ovšem také „kárné“ cely, určené k surovým výslechům. Na svůj pobyt v táboře „zlé pověsti“ tak vzpomínal universitní profesor, ekolog Josefa Svoboda, který později emigroval do Kanady. Jeho syn Ondřej, hudební skladatel, tam zkomponoval podle otcova vyprávění operu o životě jednoho z politických vězňů, nazvanou „Martin Středa“. 

          Současně však nedaleko tábora vyrostlo postupně nové sídliště rodinných domů pro horníky a jejich rodiny, se školou, školkou a kulturním centrem.

007.jpg

Po zrušení tábora k 1. dubnu1960, v souvislosti s vyčerpáním ložisek uranové rudy a růstem výrobních nákladů, byl zpustošený hospic ještě nějaký čas užíván jako skladiště. Zchátralé budovy pak byly 31. května 1965 zlikvidovány odstřelem.

            O dva roky později se původní dřevěné objekty tábora změnily v ústav – Domov pro mentálně postižené dívky, vedený až do roku 1981 školskými sestrami. V současné době slouží tomuto účelu rozlehlý, moderně zařízený areál s civilními pracovníky. Mariánská se tak opět stala útočištěm pro ty, kdo potřebují pomoc. Nové sídliště na Mariánské je dnes z velké části rekreačním komplexem. Na místě kapucínského hospice zůstala jen louka s kusem někdejší zahradní zdi a od 18. června 2014, díky obětavým dobrovolníkům, konečně také dlouho prosazovaná informační tabule.

            Každá jednotlivá z těchto jen velmi stručně uvedených  kapitol, by zasloužila mnohem hlubší a podrobnější zpracování. Materiálu, jak literárního tak archivního, německého i českého  je k dispozici mnoho. Ovšem prozatím byly publikovány jen útržky, většinou faktografie či pověsti a zážitky bez širších dobových souvislostí, bez toho, aby se tato tříšť proměnila v komplexní obraz  jen zdánlivě odlehlého místa našeho regionu a osudů těch, kdo zde žili, hledali pomoc a útěchu a trpěli. Jde tedy o publikaci, jejímž předpokladem by měla být týmová práce a porozumění i účinná pomoc příslušných správních orgánů a institucí.

10685865_914489541898611_1091531234_o.jpg

Výběr z použité literatury a článků

Mathesius, Johannes, Hornická postila s krátkou jáchymovskou kronikou Sarepta oder Bergpostill sampt der joachimstallschen krurzen Chorniken . Johann Mathesij, Nürnberg 1564 (Překlad  Dr Jan Urban)

Liebald, Ludwig, Das Schlick-Lochnersche Erbe auf der Sorg, Unsere Heimat, Ročník 3. 1923

Liebald, Ludwig, Die Entstehunmg von Maria Sorg und Werlsgrün, Unsere  Heimat, ročník 3. 1923

Pater Franciskus Serafín, Gebets Erhörungen durch die Füsprache der Hl. Mutter Maria Sorg, Joachimsthal 1902

Pater Gotthard, Kapuziner, Geschichte und Beschreibung der Walfahrt Maria Sorg,

Petrášová, Ludmila,Vězeňské tábory v jáchymovských uranových dolech, Sborník MV 1994

Schmidt, Richard, Topographie der historischen und Kunst-Denkmale  Skt Joachimsthal, 1913

Sturm, Heribert, Das Werden von Stadt St.Joachimsthal, 1932

Wenisch, Eduard, Maria Sorg in Geschichte und Sage von Eduard Wenisch, b.d.