Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. 1. 2019

Několik útržkovitých poznámek k italské renesanční (ale nejen renesanční) milostné (a nejen milostné) lyrice

 

Tomáš Hudec

Počátky italské literatury, tj. literatury, psané v lidovém jazyku „volgare“, spadají do 13. století; v té době už nevznikají pouze izolované literární texty (první jsou doloženy z 12. století), ale nacházíme se na začátku jejího kontinuálního vývoje. Nejvýznamnější je – z tohoto hlediska – tvorba  sicilské školy „scuola siciliana“, skupiny cca 25 básníků, kteří se soustředili na palermském dvoře Bedřicha II. Hohenštaufa, obdivovatele okcitánské*  trobadorské lyriky. Básníci sicilské školy také přejímají okcitánský koncept dvorské lásky (fin amors, amors corteis), a skládají verše v jeho duchu. Důraz je kladen na technickou bravuru a formální dokonalost veršů. Závažné je, že se jednalo o první skupinové vystoupení básníků s totožným estetickým programem, tvořících ve dvorské sicilštině „aulica siciliana“ (zušlechtěném sicilském nářečí). (V téže době řada severoitalských básníků, Bonifacio Calvo, Bartolomeo Zorzi, Sordello, ad., používá jako svůj básnický jazyk okcitánštinu). Na dvoře Bedřicha II. se také, zásluhou Jacopa da Lentini, zrodí originální formální útvar – sonet. Tvorba sicilské školy se nám paradoxně dochovala – až na výjimky – v toskanizovaných zápisech. Po smrti Bedřicha II. (1350) se centrem básnické tvorby stalo Toskánsko; dvorské prostředí bylo tedy vystřídáno – což sehraje významnou roli – půdou městských komun. Tato starší vrstva toskánských básníků, cca 40 autorů – s ústřední postavou Quittona d´Arezzo – je poplatná jak okcitánské, tak sicilské škole. Jejich povětšinou epigonské verše ještě více zdůrazňují formální stránku.  Z jejich okruhu pochází i první doložená italská básnířka Compiuta Donzella. Na pozadí této starší toskánské poezie „guittonismu“ – a v opozici vůči ní – vystoupila skupina bolognsko-toskánských básníků, která radikálně kurtoazní doktrínu inovovala. Básníci „sladkého nového slohu“(dolce stil novo),

(1280-1310), Dante Alighieri („Zaznamenávám to, co mi našeptává láska a hledám slova pro to co říká v mém nitru“), Guido Guinizelli, Guido Cavalcanti, Cino da Pistoia ad.,vnášejí nový, už zcela svébytný hlas do italské milostné lyriky. Srovnáme-li si programovou báseň stilnovismu, kanconu Guida Guinizelliho „V šlechetném srdci láska je a byla“ s básní  florentského básníka Bondie Dietaiutiho

(1. polovina 13. století; B. D. psal pod vlivem Jacopa da Lentini) „Když se vzduch zjara rozzáří a svítí“ ozřejmí se nám onen podstatný rozdíl, k němuž v přístupu ke kurtoaznímu konceptu došlo.

 

Guido  Guinizelli

/…/

Šlechetné srdce Láska prostupuje/ jak vzácná síla vzácný drahokam;/ ale ta moc naň z hvězdy sestupuje,/ až když se sluncem zušlechtí on sám.

  /…/

Ač slunce pálí do bláta z vší síly,/ bláto dál čpí a slunce dál se skví;/ kdo říká rád:“Jsem rodem ušlechtilý,“/ je jak to bláto v záři šlechtictví./ Proto ať nevěříte,/ že ušlechtilost spočívá snad v rodu,/ nikoliv v srdci, v citech:/ kdo neuměl své srdce zušlechtit,/ ten připomíná vodu,/ jíž pouze projde z nebe hvězdný svit.                                                                                                                           

/…/

* Okcitánie – kdysi samostatné území dnešní jižní Francie, kde se hovořilo jazykem d´oc („langue d´oc“).

 

Bondie Dietaiuti

/…/

A jenom já tu v samém žalu žiji/ a bez radosti milenců se soužím,/ že mne má paní pyšně opomíjí.

A nepomáhá, že jí věrně sloužím - / a tak mě štěstí ostatních jen mučí/ a v smutku hledím jak zas všechno pučí.

 

Jestli-že u Bondie Dietaiutiho je básník ve svém milostném citu vůči své paní (v souladu s prostředím okcitánských šlechtických dvorů, kde se kurtoazní lyrika zrodila) ve služebném vztahu – kopíruje vztah pán – vazal – pak u Guinizelliho se láska stává především nástrojem mravní proměny, která člověka zušlechťuje – přičemž možnost  této proměny není závislá na rodové urozenosti, nýbrž má obecnou lidskou platnost.

Ovšem  ani básnický hlas stilnovistů není jednotný. Ve verších Guida Cavalcantiho, druhého největšího básníka století po Dantem, je láska naopak  trýznivým (namnoze až destruktivním) citem, jenž básníka plně ovládá a z něhož se nelze vymanit.

 

Guido Cavalcanti

Vy, jež jste do mne vnikla očima/ a vytrhla mou mysl z usebrání,/ pohleďte, jak mě Láska počíná/ ukrutně ničit v úzkostech a štkání,

A buší věru do mne ze všech sil/ tak tvrdě, že mě smysly opouštějí;/ a tak jí ze mne zbyde za pár chvil/ jen vzhled a hlas, v němž se vždy slzy chvějí.

Ten nápor Lásky, jenž mě rozdrtil,/ má svoje zřídlo v krásném vašem oku:/ zaťal mi střelu do levého boku.

A trefil najednou tak přesně cíl,/ že se má duše probudila prudce,/ když uviděla umírat mé srdce.

 

Paralelně se stilnovisty v Toskánsku tvoří řada básníků „komického“ stylu , kteří vycházejí z tradice středověké latinské poezie goliardů. Jedním z nejvýraznějších je sienský rodák Cecco Angiolieri, jenž bývá pro své výsměšné verše, jimiž reaguje na tehdejší společnost, řazen po bok Villona a Rutebeufa. V milostné poezii (tvořící druhou vrstvu jeho tvorby) pak paroduje stilnovismus; jeho Becchina je jakýmsi antipodem Danteho Beatrice.

 

Dante Alighieri

Poutníci, kteří jdete zamyšlení,/ snad nad tím, co jste kdesi zanechali,/ což vskutku jdete k nám z tak velké dáli,/ jak ukazuje vaše oblečení,/

že nepláčete a že bez zármutku/ kráčíte tímto městem naříkání/ jak člověk, který nemá ani zdání/ o jeho velikém a těžkém smutku?

Kdybyste ale vyslechli mé zprávy,/ pak – jak mi srdce svými vzdechy praví - / plačící byste odcházeli z něho.

Ztratilo totiž svoji Beatrici/ a vše, co o ní člověk může říci/ vyvolá pláč a nářek u každého.

 

Cecco Angiolieri

„Becchino, moje!“ „Cecco, ale kdež!“/  „A já jsem tvůj.“  „A já se toho zříkám.“/ „Uteču k jiné!“ „To se mě tak týká!“/ „Křivdíš mi!“ „Tak mě na soud obešleš?“

„Ba, po kuplířce.“ Ta si slízne řež!“/ „Kdo by ji zřezal?“ „Slyšels, co ti povídám.“/ „Jsi nabroušená?“ „Když mám protivníka.“/ „Tak nejde o mne.“ „No to nectně lžeš!“

„Laškuješ.“ „Táhni k čertu, mezuláne!“/ „To vážně nechceš!“ „Proč to nemám chtít?“/ „Máš přece slitování.“ „S tebou? Ba ne!“

„A přijít jiný?“ „Moh by pochodit.“/ „Znal jsem tě špatně.“ „Pramizerně, pane.“ / „Jsem bez obrany.“ „Tím hůř budeš bit.“

 

V dalším vývoji italské milostné lyriky sehrálo důležitou roli básnické dílo Francesca Petrarcy (představitele rané renesance a protohumanismu 14. století). Jestli-že Dante, jehož nejvýznamnější díla vznikají až po roce 1300, „Monarchie“,“Hostina“, „O lidovém jazyce“, „Božská komedie“, je ještě duchovně zakotven ve světě středověku, Petrarca – se svým vyhraněným individualimem – už stojí na rozhraní starého a nového věku. Jeho tvorba lyrická, nejosobnější a nejosobitější část díla, vznikala v letech l330-1374. Petrarcův Zpěvník (který se dělí na dvě části; verše na Lauřin život, verše na Lauřinu smrt) – toto drama básníkova nitra – sice navazuje na okcitánsko-stilnovistickou tradici, avšak v nejpůsobivějších verších se vymyká básnickým konvencím – a díky intenzitě citového prožitku – nabývá na přesvědčivosti.

 

Francesco Petrarca

Váhavým krokem, zamyšlen a sám/ pomalu měřím pusté pláně polí/ a hledám lidské stopy po vůkolí,/ připraven prchnout, jen je uhlídám.

Jedině v tom jsem našel ochranu/ před pohledy a zvědavostí lidí;/ jinak v mých zhaslých, smutnýc h tazích vidí/ každý už zvenčí sám, jak v nitru žhnu.

A tak si myslím, že snad jen ty srázy,/ hvozdy a řeky vědí, co mi schází/ a co to v sobě skrývám před lidmi.

Žádná z mých stezek není však dost příkrá,/ aby tam za mnou Láska nepronikla/ a nedumala se mnou a já s ní.

+++

To okno, v němž se slunce objevuje - / jedno kdy chce, a druhé k poledni - / a další okno, do něhož zas duje/ severní vítr krátkých zimních dní,                                                                                                     

                                                                                                            obrázek: Lucrezia Borgia, od: Bartolomeo Veneto

a kámen, na němž sedává  má paní/ v dlouhých dnech léta sama, v myšlenkách,/ a všechna místa, jichž se dotkla maní/ stínem či stopou, nakreslenou v prach,

a stezka, kde mě Láska zaskočila,/ a jaro, jež ty moje staré rány/ vždy znovu jitří o tom výročí,

a tvář a slova, jež se do mne vryla/ a jež mi vězí v srdci bez ustání,/ vhánějí mi vždy slzy do očí.

 

S výraznější odezvou se však Petrarcova lyrika setká až takřka o století později – 14. století se nachází  pod Dantovým vlivem. 15. století (ve znamení humanismu; se svým příklonem ke klasické latině), není, zejména v 1. polovině, básnické tvorbě v italštině nijak nakloněno, „volgare“ je považováno za méněcenné, a převažují latinské verše. Jednou z výjimek je florentský básník Burchiello, pokračovatel tradice „komické“ poezie.

 

Burchiello

Vprostřed blech, vší/ a štěnic jsem se točil/ v posteli, komáři mě žrali v hejně./ Mé slovo: Dopad jsem tak beznadějně ,/ že celou noc jsem nezamhouřil oči.

Prostěradlo jak rejžák. Až jsem skočil,/ šenkýře volám. Nepomoh mi stejně./ Jestli máš zájem, pojď si po ratejně/ posvítit – povídám – a otevř oči!

Myš jsem měl pod uchem, rvala mi sluch,/ jak hryzala mi v pytli stébla slámy./ Zleva mi dědek zachrchlával vzduch.

A malý kluk mi fňukal za patami./ Jeden tvor kousal, druhý pouštěl puch./ Zleva mi beran chrápal, až bůh brání.

Proto jsem ztratil, páni, / spánek a žíznící  a zpitomělý/ z pelechu vylez, poničený celý.

 

Masivní návrat k „volgare“ , k němuž došlo ve 2 polovině 15. století, je spjat s osobností Lorenza de Medici, zvaného Il Magnifico. Nebyl pouhým (ač skvělým) mecenášem mnoha umělců (na jeho florentském dvoře působil např. mladý Michelangelo), ale sám se umělecké tvorbě věnoval – je autorem rozsáhlého, byť značně heterogenního, básnického díla. L. M. se zasloužil o vznik prvního velkého svodu italské poezie ve „volgare“ (tzv. Raccolta aragonese) a v jeho okruhu působili dva velcí básníci Angiolo Poliziano a Luigi Pulci. Ve 2. polovině 15. století se také setkáváme s první větší vlnou básníků, ovlivněných Petrarcovou tvorbou.

16. století (století přechodu od renesance k baroku) se pak již cele odehrává v duchu Petrarcově. Klíčovou roli zde sehrál jeho nadšený obdivovatel Pietro Bembo, jenž v roce 1501 vydal u Manuzia novou edici Zpěvníku, a jehož vlastní, nepříliš původní  verše, vydané v roce 1530, jsou prvním petrarkovským zpěvníkem 16. století. Neméně závažné je jeho „Pojednání o lidovém jazyce“(z let 1513-1525), které propříště určilo, že základem italštiny se stane florenština velkých trecentistů, v oblasti poezie Petrarcy (Danta přijímal Bembo pouze s výhradami),( a v oblasti prózy Bocaccia).

Pozoruhodný, v rámci italské poezie 16. stol., je také nástup ženských autorek: Veronica Gambara, Veronica  Franco, Isabella di Mora,Gaspara Stampa, Vittoria Colonna (jíž řadu básní věnoval Michelangelo Buonarroti, jehož verše - které byly dlouho považováno za pouhý doplněk monumentálního sochařského, malířského a architektonického díla - patří k vrcholům básnické tvorby l6. stol.).

7082_v1.jpg

  obrázek: Simonetta Vespucci, od: Piero de Cosimo

Michelangelo Buonarotti

(pro V. Colonnovou, z let 1544-45)

Jak jen je možné to, co každý ví/ sám ze své dlouhé zkušenosti, paní,/ že obraz, v drsný kámen vytesaný,/ přežívá tvůrce, který vkrátku ztlí?

Příčina bledne před svým následkem,/ příroda stojí v stínu za uměním!/ Jak to sám cítím se svým sochařením:/ čas ani smrt nemá moc nad dílem.

Proto nás mohu oba zvěčnit sám - / stačí, když nakreslím či vytesám/ po pravdě naše, vaše i své rysy,

a ještě po staletí bude vidět svět,/ co bylo ve vás krás a ve mně běd/ a jak jsem moudře volil v lásce kdysi!

Umělecky nejcennější je odkaz benátské básnířky Gaspary Stampy, jejíž dílo vydala posmrtně (1554) její sestra Cassandra. Adresátem většiny veršů byla básnířčina životní láska (1548-1551), hrabě Collaltino di Collalto.

 

Gaspara Stampa

Kdybyste, pane můj, nahlédl do hlubiny/ tajemství, které mám zde v srdci ukryté,/ svým vnitřním pohledem, tak jako vidíte/ tělesným zrakem svět, ty míjející stíny,

pak byste uviděl ve mně strž beze dna,/ mou těžkou sklíčenost, mou bolest nekonečnou,/ takovou žárlivost, takovou úzkost věčnou,/ že větší na světě už nikdo nepozná.

A sebe uviděl byste pak uprostřed/ mé duše plačící: ani tím strašným bolem/ k vám nikdy nemohla, nechtěla zlhostejnět.

A všechna ostatní má přání by tam kolem/ ležela uhaslá a spící těžkým snem:/ jen touha mít vás by hořela plamenem.

 

Stejně jako v případě stilnovismu, tak i v případě petrarkismu se objevuje básník, jenž karikuje jeho mnohdy vyumělkovanou, formalizovanou podobu, básník, v němž vrcholí tradice toskánské komicko-burleskní poezie, Francesco Berni.

 

Francesco Berni

Vlas – jemné stříbro, vroubí zježatělý/ nazdařbůh tváře z ryzí zlaté žlutě;/ z vln čílko (blednu, sotva zahlédnu tě!)/ o něž smrt s láskou láme svoje střely;

oči jen po perlách – ty neviděly/ nikdy, co není podle jejich chutě;/ brvy sníh; sladké prstíky tak krutě/ krátké a tlusté, až z nich trnu celý;

rty mléko, ústa blankyt dokořán,/ z ebenu zuby vzácné, tu a tam;/ vše nevídaný soulad k nepopsání;

panské (k neunešení váží) mravy; / vám, božští sluzi lásky, tímto pravím/ a zjevuji: To vděky jsou mé paní.

 

Pozn. :  Ukázky – s výjimkou Michelangela Buonarrotiho – pocházejí z antologie „Navštívení krásy. /Italská renesanční lyrika/“ , (Praha, Mladá fronta 1964).

file_4f7231fa493e6_var_0-480.jpg

obrázek:  Simonetta Vespucci, od: Sandro Botticelli