Jdi na obsah Jdi na menu
 


Toskánští Habsburkové v Ostrově 1811-1919

Mgr. Lukáš Hanzl

 

  František Lotrinský, který si vzal dědičku rakouského císařského trůnu Marii Terezii, přišel o své rodné Lotrinsko. Náhradou tehdy dostal knížectví Toskánské, uvolněné po vymřelém rodu Medicheů. Později bylo Toskánsko povýšeno na velkovévodství a jako dědictví jej obdržel bratr prvorozeného Josefa II. Císaře římského a Krále českého Leopold. Když se roku 1792 sám stal císařem i českým králem nám známý pod jménem Leopold II. (Leopold I jako Velkovévoda toskánský) vzdal se Toskánska ve prospěch syna Ferdinanda. Ten nastoupil na Toskánský trůn jako Ferdinand III a stal se zakladatelem toskánské větve habsburského rodu. Na trůně si nepobyl dlouho. Francouzská revoluce vynesla do čela Napoleona Bonaparta a ten se rozhodl mimo jiné i sjednotit Itálii. A tady do příběhu toskánských Habsburků vstupuje Ostrov, respektive panství Schlackenwerth se zámkem a městem. Roku 1799 Napoleon vyhnal Ferdinanda z Toskánska. Na krátko byl sice roku 1803 odškodněn Kurfiřtstvím salcburským, to však už roku 1805 musel vydat Rakousku a roku 1806 byl opět odškodněn Kurfiřtstvím würzburským po rozpuštění Sv. říše římské přejmenovaném na Velkovévodství würzburské. Po porážce Napoleona bylo mu Toskánsko Vídeňským kongresem opět navráceno. Měl jediného syna, který se dožil dospělého věku a tím byl Leopold II.

A v tomto období vymírá roku 1789 i rod markrabat z Baden-Badenu. Panství ostrovské se stává komorním statkem a je pronajato Schwarzenbergům. Roku 1798 vypršela i tato nájemní smlouva. Ostrov i s celým panstvím v majetku císaře Františka I. a ten si jej roku 1809 vkládá do Desek zemských jako tzv. fideikomisní panství a zámek přestavuje na svou venkovskou rezidenci, což dokládá i jeho erb nad branou do zámku. Roku 1811 obdržel Ferdinand III. Ostrov dekretem dost možná jako záruku za pomoc při splácení válečných reparací Napoleonovi I., kterýžto nárok vzešel z Bratislavského míru a téhož roku na jaře přivodil Rakousku státní bankrot. V Ostrově však Ferdinand III. Toskánský nesídlil a zámek s přilehlým parkem tehdy sloužil jako oblíbená atrakce karlovarských lázeňských hostů, kteří sem často konali výlety.  Ostatně sám Ferdinand měl oficiální rezidenci ve Würzburgu a již roku 1815 se mohl opět vrátit do Toskánska. Dík nepřítomnosti vrchnosti bylo možno park zpřístupnit široké veřejnosti a provozovat v něm mnoho aktivit. Jednou z nich bylo v zahradě provozované divadlo studenty piaristického gymnázia, kteroužto tradici převzal roku 1818 ochotnický spolek Thalia. Toto divadlo ostatně navštívil sám Johan Wolfgang Gothe roku 1823, jak zaznamenal do svého deníku.

 

Leopold II poslední panující Velkovévoda toskánský a trojnásobný starosta Ostrovský

Leopold II. byl jediným mužským a dědicem Ferdinanda III. roku 1817 se oženil Marií Annou Saskou, se kterou měl však pouze tři dcery a žádného dědice a roku 1824 po smrti otce se stal velkovévodou toskánským. Posléze si však vzal za ženu princeznu Marii Luisu z Království obojí Sicílie, ta již byla plodná dostatečně a tak mu porodila i mnoho mužských potomků.

Leopold II. nejevil o své české statky valný zájem až do osudného roku 1859. Kdy tento antiliberální a konzervativní vládce byl svržen lidovou revolucí. Pokusil se abdikací zachránit trůn pro svého syna Ferdinanda IV. ale bylo již pozdě. Ferdinand IV. sice nastoupil na uvolněný velkovévodský stolec, ale fakticky ještě ani nezačal vládnout a musel se poroučet také. Toskánskem se prohnala revoluce, která vyhlásila republiku, jež však nakonec splynula Italským královstvím. Celá rodina toskánských Habsburků, pak chvatně emigrovala do Rakouska a do Čech. Podle pověsti si její příslušníci stačili vzít jen něco šperků, aby měli něco do začátku, ale de facto přišli o veškerý italský majetek. Leopold II. se s mladšími dětmi a se svou ženou uchýlil na zámek v Ostrově, kde skutečně celá 60. léta 19. století pobýval a dokonce se zapojil i do místní samosprávy jako velmi oblíbený starosta. Ostrov si vybral mimo jiné proto, že zámky v Ploskovicích a Zákupech prodal odstoupivšímu císaři Ferdinandovi IV již roku 1848. Roku 1860 později koupil Brandýs nad Labem a Přerov nad Labem, kde rodina také ráda sídlila, protože zdejší klimatické poměry jim připomínaly Toskánsko.

 

Jan Salvátor alias Jan Orth

Arcivévoda Jan Salvátor přezdívaný Gianni, byl nejmladší syn velkovévody Leopolda II. toskánského a Marie Antonie princezny Království z obojí Sicílie z rodu Bourbonů. Narodil se roku 1852 ve Florencii. Ještě jako sedmiletý odešel v roce 1859 s rodinou do ostrovského exilu, kdy vévodové toskánští střídavě pobývali na na zámcích v Ostrově a Brandýse nad Labem. Císař Franz Josef zasáhl však do chlapcova života záhy a podrobil ho kuratele arcivévody Albrechta, zkostnatělého konzervativního páprdy, který se stal jeho vychovatelem. Starý netalentovaný zpátečník neměl žádné pochopení pro jemnou duši a umělecké vlohy mladého chlapce a tvrdě je potlačoval.  Jan Salvátor byl v útlém věku velmi muzikální a skládal dokonce valčíky. Jeho skladba byla provedena Johannem Straussem mladším, který byl jeho přítelem. Aby nezostudil jméno rodiny, zvolil si pro jistotu pseudonym Jan Traun. V této době ještě občas v Ostrově pobýval, ale patrně mu k srdci zvláště nepřirostl. Jan Salvátor začal svou vojenskou kariéru v roce 1865. V níž pokračoval ještě celá 70. léta. Pro četné kázeňské přestupky byl posílán do těch nejzapadlejších garnizónů. Přesto však povyšoval v důstojnické hierarchii a nezabránily tomu ani četné skandály. Příslušnost k habsburskému rodu mu skýtala četné výhody a sociální zajištění i přesto, že jej František Josef I. nesnášel a u oficiálních míst byl v nemilosti.

 

 

Byly to především jeho skandální vztahy s Mili Stubelovou, prostoduchou měštkou nevalné společenské úrovně, která ho však v jistou dobu svou neotesaností přitahovala.  Františkovi Josefovi I se také nelíbilo, že Jan Salvátor kazí korunního prince Rudolfa, se kterým ho pojilo opravdové důvěrné přátelství i podobné ladění osobnosti, jakož i názory. Tak tomu ostatně bylo až do osudného roku 1889 kdy korunní princ Rudolf za velmi tajemných okolností umírá se svou milenkou Mili Vetserovou v Mayerlingu. Podle jedné z verzí byla jeho smrt ve spojitosti s údajným pokusem o převrat v roce 1889.

V roce 1889, požádal Jan Salvátor o propuštění z císařského domu. Vzdal se titulu i hmotného zabezpečení a zvolil si jméno Johann Orth. Ve stejném roce se oženil v Londýně se svou dlouholetou milenkou Milli Stubelovou, tanečnicí vídeňské Dvorní opery. Následně získal v Hamburku kapitánskou licenci, koupil nákladní parník St. Margarita, krátce na to se již s prvním nákladem plavil do Buenos Aires. Předpokládá se, že jeho loď se potopila roku 1890 v prudké bouři u Cabo Tres Puntas v okolí mysu Horn. Na palubě byla i jeho žena, Milli Stubelová. Jeho tělo ani loď nikdy nenašli. Teprve po mnoha letech byl prohlášen za mrtvého. Není divu, že se celá desetiletí objevovaly různé pověsti od lidí, kteří jej údajně potkali a poznali. Podle jiných příběhů byl odstraněn rakouskou tajnou službou, jako trest za údajně připravovaný státní převrat.  Podle těchto dosti nevěrohodných povídaček Arcivévoda Jan Salvátor měl zdědit uherský trůn, zatímco jeho bratranec arcivévoda a korunní princ Rudolf měl zdědit rakouský císařský trůn. Tyto konspirační teorie ve své době notně přiživovala nevyjasněná sebevražda korunního prince i dřívější Janovi politické intriky, ale i záhadná kazeta s dokumenty korunního prince Rudolfa,  které mu předala hraběnka Larisch - Wallersee, princova důvěrnice.

 

Ludvík Salvátor

Ludvík Salvátor se již jako chlapec zajímal především o přírodní vědy. Hovořil plynně 14 jazyky včetně češtiny. I když z korespondence vyplývá, že rodina spolu komunikovala převážně italsky. Byl rovněž talentovaným malířem. Studoval na vídeňském Theresianu a na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Ještě v 60. letech se spolu s bratrem Janem Salvátorem a sestrami zdržoval často u rodičů v Ostrově. Jak víme i podle několika dopisů z této doby. Po otcově smrti dědí zámky v Brandýse nad Labem a Přerově nad Labem s příslušenstvím. Ač sám pacifista, sloužil nějaký čas v rakouské armádě, než se vydal plně na vědeckou dráhu. Již jako dospělý napsal přes 50 vědeckých knih, mimo jiné cestopisů. V Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě typu skanzenu.

Ludvík Salvátor velmi rád cestoval. Procestoval Austrálii i Jižní Ameriku, ale nejraději putoval po středomoří, čím si vysloužil přezdívku kníže středomoří. Většinu svých zámořských výprav uskutečnil na vlastní parní jachtě Nixe. V roce 1883 arcivévoda obeplul dokonce zeměkouli. Své zážitky z cesty pak vydal v knize „Um die Welt, ohne zu wollen“. V roce 1894 u mysu Caxin nedaleko Alžíru se potopila jeho první loď Nixe I. O katastrofě lodi Nixe I. pojednává kniha „Schiffbruch oder Ein Sommernachtstraum“. Poté si pořídil novou téměř identickou jachtu Nixe II.

Spekulovalo se také, zda Ludvík Salvátor byl či nebyl bisexuál, neboť se prý rád obklopoval mladými a hezkými muži. Přesto měl mnoho milenek a s nimi celou řadu nelegitimních dětí. Proto po jeho smrti přešel jeho majetek na posledního rakousko-uherského císaře Karla I. Na sklonku svého života se stále více nemocný Ludvík, přestěhoval z Mallorky na zámek Brandýs nad Labem, kde v roce 1915 zemřel.

Nejoblíbenějším místo, kde se koncem 19. století zdržoval, byl statek Miramar na ostrově Mallorca. Ludvík Salvátor byl přítelem spisovatele Julese Verna. Ten údajně na základě Ludvíkových životních příběhů zpracoval literární postavu Matyáše Sandorfa – nového hraběte Monte Christa.

 

Ferdinand IV

Jako posledního ze synů Leopolda II. v tomto výčtu jsem záměrně ponechal prvorozeného Ferdinanda IV.  Ferdinand IV. se oddělil od rodiny záhy po pádu moci své dynastie a uchýlil se do exilu do svého Salcburského paláce, jako venkovské sídlo mu sloužila villa Toscana v Lindau u Bodamského jezera. Ferdinand IV nijakými zvláštními talenty, ani skandály nevynikal. Po smrti otce sice zdědil zámek Ostrov, ale příliš zde nepobýval. Po dohodě s italskou stranou, kdy mu byla vrácena část archivu respektive ta, která nebyla státní povahy, využil Ostrovský zámek pro uložení tohoto archivu. Ta část archívního fondu, která byla vrácena ještě jeho otci, byla Leopoldem II uložena v Brandýse nad Labem. Ferdinandův archiv skončil na celé půlstoletí v Ostrově, dnes jsou obě části sceleny  ve  Státním ústředním archivu v Praze. Osudy Ferdinanda IV. pro nás nejsou příliš zajímavé. V roce 1870 se vzdal nároku na již beztak neexistující toskánský velkovévodský trůn, patrně se tak stalo v souvislosti s koncem lidového povstání tzv. Brigantů v Kalábrii, kteří se pokoušeli nastolit opět vládu Bourbonů. Jejich porážkou však mladá sjednocená Itálie potvrdila svou životnost a naděje starých vládců na případný návrat se definitivně rozplynuly.

Oženil se hned dvakrát. Nejprve s princeznou Annou saskou, dcerou saského krále Jana I, ta však ještě v  mladém věku podlehla plicní chorobě a po druhé s Alicií z Bourbon-Parmy.  Z jeho četného potomstva však užší spojitost s Ostrovem nemělo žádné. Přesto některé z jeho dětí zasluhují jistou pozornost.

 

Luise Antoinette Toskánská

Luise Antoinette Toskánská se narodila v Salcburku roku 1870 z druhého manželství Ferdinanda IV. Její sňatek s Friedrichem Augustem korunním princem saským byl očekávatelný. Oba rody byly příbuzensky spřízněny a vzájemné sňatky uzavřely oba rody již několikrát v minulosti. Luisa povila svému královskému manželovi celkem 7 dětí.  Náhle však Luisa prchla na vánoce roku 1902 za dramatických okolností z královského paláce v Drážďanech k Ženevskému jezeru, kde se setkala se svým bratrem Leopoldem Ferdinandem Salvátorem. Vypukl skandál kvůli vychovateli královských dětí Gironovi, jenž byl současně Luisiným milencem. Král Jiří I nechal sňatek svého syna s Luisou soudně rozvést, avšak František Josef  I., hlava habsburské rodiny, rozvod neuznal. Luisa se překvapivě před rozvodem s Gironem nakonec rozešla a čerstvě narozené dítě, u něhož nebyla jistá paternita, bylo po jistých peripetiích uznáno za člena královské rodiny. Roku 1904 však již měla nového milence hraběte Carla Giucardiho, který byť pouze formálně byl stále ženat. Roku 1907 se provdala za hudebního skladatele Enrica Toselliho. Tehdy teprve František Josef I. uznal její rozvod a navždy ji vyobcoval z habsburského domu. S Tosselim se však po narození syna opět roku 1908 rozešla a roku 1912 i rozvedla. Mezitím používaje jména a titulu, který jí udělil její otec Antoinette Maria hraběnka d´Ysette, nejprve se uchýlila k strýci Ludvíku Salvátorovi na Mallorku. Zemřela roku 1947 v Bruselu, kde žila jako chudá květinářka.

 

Luisina pravnučka Xenie

 

Leopold Ferdinand Salvátor alias Leopold Wölfling

Podobný osud potkal i jejího bratra Leopolda Ferdinanda Salvátora. Leopold Ferdinand Salvátor se narodil jako druhé dítě a první syn Ferdinanda IV. v roce 1868. Byl bratrem korunní saské princezny Luise Antoinette. Jako prvorozený měl být dědicem Ferdinandova majetku i velkovévodského titulu. Tedy měl zdědit i zámek v Ostrově s rodinným archívem. Během skandálu své sestry Luise se rozhodl roku 1902 vystoupit s habsburského domu také. Za občanské jméno si zvolil pseudonym Leopold Wölfling. Učinil tak z lásky, aby se mohl oženit Wilhelminou Adamovicz poštovní úřednicí a dcerou prostitutky. Rodina mu prý tehdy nabídla 100 000 zlatých, pokud ji opustí, odmítl a raději se vzdal titulu a všech výsad. Svatba se konala roku 1903, ale již roku 1907 se konal rozvod. Jeho jméno bylo odevšad vymazáno a byl navždy vyobcován z Rakouska. Žil jako švýcarský občan z jednorázového odstupného 200 000 zlatých a apanáže 30 000 zlatých od svých rodičů. Po odchodu z Rakouska se věnoval hlavně studiu přírodních věd.

Během první světové války se dobrovolně přihlásil do armády, avšak na přímý zásah Františka Josefa I. byl z vojska vyřazen. Proto se roku 1915  přihlásil jako dobrovolník do armády německé. Protože však byl oficiálně Švýcar, byl odmítnut. Po I. světové válce byla jeho rodina vyvlastněna a citelně vyschly také příjmy z apanáží, proto i jeho dluhy začaly povážlivě růst. V té době provozoval se svou druhou ženou … smíšené zboží. Uvedená skutečnost se objevila i v jeho memoárech známých u nás pod názvem „Z arcivévody hokynářem: paměti habsburského arcivévody Leopolda Toskánského.“ Kolem roku 1928 byl vídán, jak dělá turistického průvodce v Hofburgu a v Schönbrunnu.

Krátce na to namluvil komentáře k němému filmu „Das Schicksal derer von Habsburg". Poté jej doprovázel na turné po Evropě.

V roce 1933 se přestěhoval do Berlína, kde se potřetí oženil s o mnoho mladší Klárou Hedwigou Pawlowski.  V této době velmi obdivoval rodící se německý nacismus a věřil, že s ním přichází nový lepší svět. Ovšem, že Hitlerovy záměry úplně nepochopil, vyplynulo z článku „Es gibt keine Rassen-Reinheit. Mitteleuropa der Grosse Schmelztiegel“, kde se vymezil vůči rasistické politice nového režimu. Nebyl za to přímo perzekvován, ale omezilo to v posledních měsících života jeho možnosti psaní pro noviny, jímž se v tomto období živil.  Zemřel v Berlíně roku 1935.

Je to jeho příjmení Wölfling, které snad spojuje jeho osobu s naším regionem. Údajně je zvolil podle oblíbeného krušnohorského vrcholu u Merklína.

 

Josef Ferdinand Toskánský

Byl druhorozeným synem Ferdinanda IV. Vystudoval vojenskou akademii, sloužil jako důstojník v rakouské armádě. Mezi jeho zálibami dominoval lov. Snad jen jeho cesta do Egypta již absolvoval pod pseudonymem jako hrabě Buriano a jeho záliba v balonovém létání jej trochu ozvláštňují. Po odchodu Leopolda Wölflinga se stal hlavním dědicem Ferdinanda IV a po jeho smrti i hlavou rodiny. Byl i posledním držitelem zámku v Ostrově než jej roku 1918 zkonfiskoval nový československý stát.

Jeho význam tkví v tom, že je zakladatelem českých egyptologických sbírek.