Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. 3. 2019

Urbanistický vývoj města v 1. polovině 17. století podle Jacoba Sandrarta

Jiří Lázinka


Úvod:

 

Vývoj města v 17. století zobrazují dobové rytiny. V dnešní době jsou známé tři rytiny  města se zámeckou rezidencí . Dosud byla známá dvě díla zobrazující zámecký park včetně starého města ze stejného pohledu, od umělců – Zachariase Lesche a Mathause Meriana, na obrazové příloze č. 1. Třetí dosud málo známá rytina nacházející se v universitní knihovně Thomase Fishera v kanadském Torontě, je součásti sbírky děl Václava Hollara  avšak  autorství se spíše připisuje Jacobu Sandrartovi.

Jacob von Sandrart (1630-1708) byl německým malířem a rytcem. V deseti letech získal Sandrart umělecký výcvik od svého strýce Joachima von Sandrarta v Amsterodamu. Poté působil v Gdaňsku a Řezně. V roce 1654 se oženil s  Reginou Christinou Eirmartovou, dcerou rytce Georga Christopha Eimarta. Usadili se v Norimberku. Měli spolu devět dětí a dokonce jedna z jeho dcer se také v dospělosti stala rytcem. Sandrart byl plodným umělcem. Vytvořil více než 400 známých rytin. Byl věhlasný jako portrétista významných obyvatel Norimberka, rytec map i jako ilustrátor literárních prací norimberských spisovatelů. Byl zakladatelem a prvním ředitelem Norimberské akademie výtvarných umění.

c.1.jpg

V roce 1666 vydal velmi působivou mapu Čech. V postranních rámech zobrazil 26 vedut českých měst. Jejich konkrétní autor není bezprostředně znám, neboť rytiny neobsahují signatury. Universitní knihovna Thomas Fisher  vlastní 13  těchto vedut, které jsou zobrazeny na pravé straně mapy Jacoba Sandrarta. Z mapy byly vyříznuty jednotlivé rytiny měst a jsou, patrně omylem, prezentovány jako Hollarovo dílo. Při porovnání této rytiny Ostrova s rytinou na mapě lze pozorovat stejné chyby tisku, což spíše ukazuje na autorství samotného Jacoba Sandrarta.

c.2.jpg

Zachariáš Lesche je autorem předlohy pro známou vedutu zámecké zahrady v Ostrově, kterou publikoval v roce 1650   M. Merian. Vytvořil též album, zobrazující  zahradní díla. Jeho vzorem musel být traktát Salamona de Caus Hortus Palatinus z roku 1620. Lesche však nebyl pouhým kartografem a kreslířem, nýbrž také pevnostním inženýrem. Mohl tedy být i autorem návrhů zahradních děl nebo části zahrady. Tuto domněnku potvrzuje také, že zámecká zahrada byla ohrazena vysokými náspy s uplatněním pevnostního systému opevnění.

Mathias  Merian se narodil roku 1593 v Basileji. Patřil k nejvýznamnějším mědirytcům své doby. Mědirytectví se vyučil u Dietricha Mayera v Curychu a  pracoval pak ve Francii, zvláště v Paříži, v Holandsku a Německu. Posléze se usadil ve Frankfurtu nad  Mohanem a se svým tchánem, Theodorem de Bry, vedl rozsáhlou mědiryteckou dílnu. Merian vytvořil přes 2000 rytin. Jeho obrazy měst a krajin, vynikají výtečnou perspektivou. Zemřel roku 1650 ve Schwalbachu.

 

K vývoji města:

 

Zmiňované obrazy od Sandrarta, Lesche a Meriana jsou zajímavé tím, že zobrazují patrně nejstarší pohled na zámecký park, včetně starého města, ze stejného pohledu. Tato díla jsou různě propojena. Přesně je známa pouze kresba obrazu od Zachariáše Lesche  z roku 1642. Mathias Merian využil pro své dílo předlohy od Lesche a toto bylo vydáno v roce 1650.

Díla Meriana a Lesche příliš realisticky nevyhlížejí. Nejvíce je to zřejmé na zobrazení domů kolem náměstí, které jsou stejné, což svědčí o komponovaném a  idealizovaném zobrazení.  Zámecký park v té době pravděpodobně takto honosně nevypadal. Sandrartovo dílo působí přirozeněji, což by mohlo svědčit o větší pravdivosti právě tohoto zobrazení.

Je třeba si uvědomit, že rozvoj města v 16. a 17. století nebyl jednoduchý.Roku 1567 vypukl velký požár, při kterém shořelo 164 budov. Přestavba se prováděla v renesančním duchu. Další velký požár zničil v roce 1607 celou jihozápadní část města. Jak dlouho se město z tohoto požáru vzpamatovávalo, není  detailně známo, ale jistě to trvalo delší čas. Po roce 1620 pak začaly válečné události. Po bitvě na Bílé hoře vypukla válka třicetiletá. Již v lednu 1621 byli vpuštěni do města císařští vojáci, kteří odzbrojili měšťany. Ještě téhož roku obsadily Ostrov Mansfeldovy oddíly a vojáci různých národností město plenili. Ostrovem prošly různé vojenské oddíly ještě několikrát.

Ubytovala se tu i část saského vojska v počtu 1500 mužů a to i se ženami a dětmi. Ostrov měl tehdy zhruba polovinu obyvatel oproti dřívějšímu stavu. V roce 1622 si město stěžovalo na silné poškození. Mnoho domů bylo prázdných. V březnu 1622 byl Ostrov ustanoven jako místo srazu pro nově stavěné regimenty Sprinzensteinova pluku Maxmiliána Bavorského a v březnu následujícího roku ležela v Ostrově kompanie generál-komisaře LaMotta, která zde setrvala až do června. Počátkem července 1623 se zde ubytovala Maradasova jízda.

V roce 1623 získal město do zástavy Julius Jindřich. O dva roky později pak vlastnictví rozšířil na celé panství. Říšský kníže, sasko-lauenburský vévoda Julius Jindřich se narodil v roce 1586.

V letech 1617-1635 byl jako plukovník v císařských službách. V roce 1620 se zúčastnil bojů na Bílé hoře na straně císaře. Ve dvacátých letech byla jeho hlavní residencí Toužim. Mezi lety 1623-1629 investoval do zvelebení Toužimského panství 35000 zlatých. Jelikož byl Julius Jindřich až do roku 1635 v císařských službách, nemohl se plně věnovat svým rezidencím v Ostrově a Toužimi. V roce 1634 byl zatčen a uvězněn, kdy byl již od popravy. V roce 1635 byl na přímluvu říšských princů propuštěn z vězení a zbaven vojenských hodností, což  znamenalo konec jeho vojenské kariéry. Po propuštění z císařských služeb se mohl plně věnovat reorganizaci svých rezidencí. Jeho hlavním sídlem se stal šlikovský zámek v Ostrově.

V roce 1635 je stav města stále neutěšený. Řádně je obydleno 37 domů a 37 je jich pustých. Na předměstí pak 23 domů obydlených a 41 pustých. V květnu 1635 se zde usadil štáb a kompanie Wanglerova nového pluku. Do roku 1640 bylo vykoupeno 60 obytných domů, stodol a zahrad z důvodu výstavby zámecké zahrady a tyto byly zbořeny.

V březnu 1641 ležel kolem Ostrova se svou armádou polní maršálek Piccolomini, který odtud pronásledoval švédského generála Bannera.

Z výše popsaných událostí je zřejmé, že po roce 1620 nastaly Ostrovu špatné časy. Jestliže se přestavba po požárech do té doby nestihla, nebylo to asi ani v dalším období reálné. Otázkou také je, jak se na obnově města podílel nový majitel, Julius Jindřich. Jak již je uvedeno výše, je ještě v roce 1635 stav města neutěšený. Vzhledem k tomu, že asi polovina domů bylo pustých, muselo do té doby chátrání pokračovat. Není známo, kam se nastěhovali obyvatelé na výstavbu zámeckého parku vykoupených domů, z nichž však patrně mnoho uprchlo náboženským pronásledováním do Saska.Ti co zůstali se nastěhovali pravděpodobně do pustých domů ve městě, které opravili, čímž snad chátrání  města postupně skončilo.

O době následující není zjištěno zatím nic určitého. Při velkém požáru v září 1795 shořel farní a městský archiv, kde byly pravděpodobně uloženy mnohé důležité listiny, které nám mohly toto období osvětlit.

Při pohledu na Sandrartův obrázek je vidět, že chybí celá jihozápadní část domů na náměstí, což by odpovídalo stavu po požáru v roce 1607, kdy byla tato část města zničena. V zámeckém parku jsou ještě obytné domy a na ostatních stavbách je vidět, že jsou ze dřeva. Mohlo by se tak jednat o nejvíce realistický pohled na Ostrov v první polovině 17. století a zároveň nejstarší zobrazení zámeckého parku, spolu se starým městem. Otázkou také je, kdo vytvořil předlohy českých měst pro Jacoba Sandrarta a ve kterém roce, to bohužel nevíme. Není asi příliš pravděpodobné, že by je vytvářel on sám.

 

Dovětek k zámecké zahradě:

 

U rytiny a alba zobrazujícího díla zámecké zahrady od  Zachariáše Lesche by mohlo jít  o návrh přestavby zámeckého parku, prospekt budoucí podoby pro Julia Jindřicha. Tomu také nasvědčuje rytina z roku 1642 (obr. č. 3), která  zobrazuje část zámecké zahrady na pravém břehu řeky Bystřice v hotovém stavu. To asi nemůže být asi příliš reálné, protože až do roku 1640 se vykupovaly domy a pozemky na rozšíření zámecké zahrady a na náspu se pracovalo ještě v roce 1705.

Je pravděpodobné, že Lescheho rytiny byly zhotoveny na žádost Julia Jindřicha k jeho soukromému použití, protože matrice byly uchovány v rodině. Posmrtný inventář vnučky Julia Jindřicha, markraběnky Sibylly Augusty, zaznamenává 21 velkých a malých desek.

Bylo-li některé z těchto vyobrazených zahradních děl z 1. poloviny 17. století realizováno se dá těžko prokázat, protože při rekonstrukci Lauenburského zámku a zámecké zahrady v letech 1789-1809 došlo k odstranění chátrajících staveb a sochařské výzdoby.  Ani na rytinách J. M. Sockha z r. 1715 není nic z rytin Zachariáše Lesche zobrazeno, takže se domnívám, že nebyly nikdy realizovány. Musíme si uvědomit, že koncem 17 a začátkem 18 století došlo k největšímu rozvoji zámeckého parku, včetně výstavby Paláce princů (1685-1696), Lauenburského zámku (1685-1690), Pohřebního mauzolea (1644), Kaple sv.Floriána (1692-1693), Einsidelnské kaple (1709-1710) a Kláštera piaristů (1666-1668), což dokládá dostatek finančních prostředků. Ještě v roce 1751 se zakoupilo 20 soch z parku zámku ve Valči.

Je nemyslitelné, že by někdo po 60 letech likvidoval zahradní díla z rytin Zachariáše Lesche, jestliže však tato byla  vůbec vytvořena.

c3.jpg

c4.jpg

c5j.jpg

c6.jpg

 

Použitá literatura a materiály:

                                            Dějiny města Ostrova – zpracoval kolektiv autorů za redakce Lubomíra Zemana              

                                                  Ottův slovník naučný

                                                  Stručné dějiny Ostrova – sepsal městský farář Wenzl Sommer r.1866

                                                  Dějiny města Ostrova – sepsal Josef Kühnl