Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. 1. 2019

Putování třetihorní krajinou Karlovarska

Původní článek:

https://www.academia.edu/33904233/Putov%C3%A1n%C3%AD_t%C5%99etihorn%C3%AD_krajinou_Karlovarska

 

 Mgr. Lukáš Hanzl

 

videoprezentace

 

Úvod

 

Karlovarsko nemá, s ohledem na svůj geologický vývoj v době várijského vrásnění a následné masivní erozi prvohorních a druhohorních sedimentárních hornin v období starších třetihor lokality s fosiliemi starší fauny a flóry, jako například sousední Plzeňsko. Naopak s ohledem na vývoj pánevních oblastí zejména v mladších třetihorách nalézají se zde lokality s fosiliemi třetihorního stáří prolínající se s geologickými vrstvami dokládajícími velmi intenzivní vulkanickou činnost.

 

Paleocén (65,5–55,7 Ma) a Eocén (55,8 Ma - 33,9 Ma)

 

V době starších třetihor byl poprvé celý Český masív souší a probíhalo zde intenzivní zvětrávání, náš kraj byl až do konce Eocénu mírně zvlněnou parovinou. Ve vlhkém a teplém klimatu docházelo k vytváření ložisek kaolinitu, jako důsledku eroze a chemického rozkladu prvohorní žuly. Na konci Eocénu započalo alpínské vrásnění probíhající již od druhohor zvedat, ovšem velmi pozvolna, vrcholky Krušných hor a Slavkovského lesa. V důsledku toho započal proces utváření tehdy ještě celistvé podkrušnohorské pánve.

Nejstarší terciérní sedimenty obsahuje starosedelské souvrství. K uložení většiny jeho sedimentů došlo už před koncem eocénu. Nejvíce rozšířené médium pro jejich ukládání byla voda z říčních toků. Toky v tom čase byly mělké a vlévaly se přímo do centrálního močálu, kde při jejich ústí vznikala deltová sedimentace.

Výplň souvrství je tvořena převážně kaolinitickými jíly, písky, pískovci, štěrky a slepenci, které dosahují mocnosti okolo 40 m. Sedimenty starosedelského souvrství lze rozdělit do dvou cyklů. Spodní z nich je tvořen hrubšími klastiky (úlomky horniny). Svrchní cyklus je jemnozrnnější a plošně rozsáhlejší. Hranice obou cyklů jsou vyvinuty jako silkrusty (silicifikované pískovce a slepence), které dokládají přerušení sedimentace jak mezi oběma cykly, tak na svrchní hranici této jednotky. (Pešek et al. 2010).

Na Chebsku sedimenty s eocenní flórou vyplňují izolované deprese, pravděpodobně se ukládaly v okolí horního toku řeky, která tekla východním směrem do centrální části sokolovské pánve, směrem k tzv. habartovské deltě.

 

Oligocén (33,9 Ma - 23 Ma před současností)

 

Po všech kontinentech se poprvé v tomto geologickém období výrazně rozšiřuje tráva. Savci dorůstají do obřích rozměrů. Došlo také ke značnému zpomalení poklesu podkrušnohorské pánve, v důsledku toho vznikly mocné hnědouhelné sloje na Sokolovsku a v okolí Karlových Varů a pochopitelně i v Ústeckém kraji. Tehdy povrch krajiny tvořily rozsáhlé bažiny plné života a mokřady a vřesoviště.

Na Chebsku kruhové deprese oligocenního reliéfu, zpočátku izolované, se postupně propojovaly do tektonicky omezených příkopů ve směru Z-V.

K běžným zástupcům flóry patřil i na Karlovarsku vymřelý bukovitý strom Eotrigonobalanus furcinervis. Ke konci období převládala flóra oligomiocenního rázu s borovicí vejmutovkou Pinus subg. Strobus, pamodřínem Pseudolarix a s občasným výskytem teplomilných rostlin jako byla palma Calamus.

Na východním území Karlovarského kraje (Otovice, Sadov, Ostrov) rostl v tu dobu sekvojovec obrovský (Sequoiadendron), dodnes známý z chráněných parků Kalifornie. Jemu příbuzný z čeledi Cypřišovitých patisovec červený (Glyptostrobus europaeus) rostl v močálech, skladbu jehličnanů doplňovala borovice (Pinus), Kromě toho v bažinách rostly stromy podobné dnešnímu skořicovníku, dubu a kaštanu jedlému.

Oligocénem končí geologická perioda známá jako Paleogén - starší třetihory. Neogén je navazující je geologická perioda patřící do éry kenozoika, která začala přibližně před 23 miliony let a její konec je kladen k hranici před 2,588 miliony let.

S koncem Oligocénu je ukončeno i ukládání starosedelského souvrství a začíná s jistým odstupem nový cyklus. Na starosedelské souvrství nasedá po výrazném hiátu, kdy nedocházelo k ukládání, mladší novosedelská jednotka náležející již neogénu. Fosilní flóra obecně zahrnuje buk (Fagus saxonica), olši (Alnus rostaniana), jehličnany Cathaya, listnáče Mastixia venosa a ořechovce Carya costata, a také spodnomiocenní dub Quercus rhenana.

 

Miocén (23 Ma - 5,33 Ma před současností)

 

Vlivem tektonických procesů však došlo k výstupu vulkanických hornin v Doupovských horách, které byly vlastně jedinou velkou asi tři kilometry vysokou sopkou a hlavní dominantou krajiny viditelnou na desítky kilometrů daleko. Tento proces definitivně oddělil sokolovskou a chomutovsko-mostecko-teplickou pánev.

Lesy na mnoha místech planety postupně řídly a byly z velké části nahrazovány stepí, ne však na Karlovarsku. Převládajícím sedimentačním prostředím uhelných slojí byla rozsáhlá akumulační plošina pokrytá rašeliništěm. Souvrství se vyvíjelo z podloží plynule bez přerušení sedimentace. Nejspodnější část je tvořena uhelnatými jíly nebo rytmickým střídáním jílových a uhelných vrstev. Postupně se prosazuje uhelná sedimentace.

 

Klidná sedimentace uhelných slojí byla přerušována pouze přínosem klastických usazenin a vulkanickou činností. Ze západu ústila totiž daleko do pánve tzv. habartovská delta, jejíž denudační zbytek o mocnosti až 35 m pokrývá plochu okolo 5km2. Vulkanická činnost naopak přerušila uhlotvorbu např. ve východní části pánve kolem Vitického vrchu u Otovic.

Ze stejného období na Chebsku z lokality Dolnice při okraji Chebu pocházejí nálezy hlodavců (křečkovití) rodů Ligerimys, Neocometes, Melissiodon, etc. a zástupci zajícovitých rodu Prolagus a Piezodus. Dále byli na této lokalitě zjištěni vačnatci rodu Amphiperatherium, zástupci chobotnatců, hmyzo-žravců, lichokopytníků, šelem a sudokopytníků. Významný je především nález mastodonta druhu Gomphoterium angus-tidens.

V letech 1883–4 při těžbě sladkovodního vápence v Horní Vsi u Františkových Lázní nalezena celá kostra denotéria, která vyřešila definitivně otázku vzhledu tohoto chobotnatce. Další kosterní doklady dinothérií objevil v r. 1957 archeolog Evžen Plesl v třetihorních vrstvách základů stavby nové školy ve Františkových Lázních (Fejfar, O. 2011a).

Významnou lokalitou s nálezy třetihorní zvířeny rovněž jsou Dolnice u Chebu s nálezem zubu mastodonta, který věnoval J.W.Goethe Národnímu muzeu. Tento nález je dnes pokládán za ztracený a byl v muzeu nahrazen obdobným exponátem (Fejfar, O. 2011b).

Z bylin se na celém území vyskytovala tupela dvousemenná (Nyssa disseminata), javor trojlaločný (Acer tricuspidatum) nejběžnější zástupce javorů v době miocénu, 23–5,3 miliónů let, v Evropě, olše (Alnus julianiformis a menzelii) a vrby. V Miocénu v rámci novosedelského souvrství docházelo k ukládání těchto stratigrafických jednotek: Anežských, Těšovických (Těšovice u Sokolova) a nejmladších Antonínských vrstev.

Anežské vrstvy leží převážně v okrajových částech pánve. Magnetostratigraficky bylo zjištěno jejich stáří asi 22,7–22,5 Ma. V anežských vrstvách se zatím objevují jen stratigraficky nevýznamné zbytky dřev tisovcovitých a borovic (Kropáček – Malkovský 1993).

Těšovické vrstvy jsou produktem druhého, časově odděleného vrcholu vulkanické činnosti na území sokolovské pánve. Stáří vrstev je okolo 22,5–22,2 Ma let. V sokolovské pánvi bylo popsáno 418 vrstev A/B, kterým odpovídá 209 vulkanickým erupcím (Pešek et al. 2010).

Antonínské vrstvy jsou nejmladším členem novosedelského souvrství. Podle magnetostratigrafie mají vrstvy v z. části pánve stáří asi 22,2–21,3 Ma (Kropáček – Malkovský 1993). V antonínských vrstvách byly zjištěny, obdobně jako ve sloji Josef, zbytky dřev borovic a tisovcovitých. Ve sloji Antonín byla prokázána přítomnost palynomorf rodů Olší, Bříz, Carya, Platycarya a dalších.

Následující cyprisové souvrství bylo v sokolovské pánvi nověji datováno na 21,3–16,5 mil. let (Pruner – Venhodová 2004) kdy asi před 18 mil. let došlo k zastavení sedimentace a uhlotvorné rašeliniště zaniklo zatopením. Proměnilo se ve dvě jezera, která pokrývala velkou část pánve. Z různých stran přitékaly říční toky, přebytečná voda nadále odtékala směrem k severu. Na jihozápadě došlo k propojení s chebskou pánví. K obdobnému jevu došlo i na druhé straně Doupovských hor v severočeské hnědouhelné pánvi, kde se do nově vzniklého jezera s odtokem přímo na sever vlévaly směrem od jihu dvě velké řeky v prostoru Žatce a Duchcovsku, zde vytvořily takzvanou Žateckou a Bílinskou deltu.

Jezero v místě dnešních Otovic, i když vzniklo zpočátku jako sladkovodní, mělo v pozdějším vývoji prokazatelně slanou vodu, respektive bylo brachické. Zdrojem solí byly pravděpodobně minerální vody z podvodních zřídel. Důkazem slanosti jsou jednak mořské druhy rozsivek, které tu byly nalezeny, jednak zbytky druhů ryb, které žijí v brakické nebo slané vodě (ryby z příbuzenstva živorodek - Poecilidae, ke kterým patří i v akváriích pěstované paví očko).

Právě tato jezerní akumulace sedimentů dala vzniknout tzv. cyprisovému souvrství. Název je odvozen z pojmenování korýše Cypris augusta Reuss a tvoří jej lokálně až 180 m  mocný komplex sedimentů, který ostře nasedá na uhelnou sloj.


Většinou jde o světle zbarvené modrošedé, hnědošedé, šedé a žluté jíly, často s podílem uhelné příměsi. Spodní část profilu se vyznačuje velmi rozmanitým společenstvem, které zahrnuje relativně bohatou flóru listnatých dřevin, křovin a palem a obsahuje i halofilní prvky bylinné flóry snášející vyšší obsah Na iontů v půdě. Zhruba před 14 miliony let dopadl do prostoru mezi Norimberkem, Mnichovem a Stuttgartem obrovský meteorit, který zde vytvořil tzv. Rieský kráter. Roztavený materiál z tohoto impaktu v podobě ohnivého deště zasáhl velké území naší republiky, jižních Čech, jižní Moravy, ale (a to je obecně méně známý fakt) také Chebska. V důsledku této události nacházejí se i na Chebsku zejména v okolí přehrady Jesenice naleziště vltavínů (na Moravě zvány moravity), v písčitých vrstvách cyprisového souvrství.

 

Pliocén (5,3 Ma - 2,59 Ma)

 

Koncem třetihor došlo k obnovení tektonických pohybů a do poklesávající pánve porušené mnoha zlomy přinášely řeky velké množství materiálu. Ten vytvořil mocné jílovité nadloží dnešní uhelné sloje. Několikrát se ještě opakovala i vulkanická činnost, která již zvolna začínala ustávat. Pomalu se začaly z původní roviny zvedat Krušné hory. Chebská pánev byla v pliocénu tektonicky přetištěna chebsko-domažlickým příkopem, který se táhne podél řídícího mariánskolázeňského zlomu směru SSZ-JJV (Špičáková et al. 2000).

Kromě prvních předchůdců lidí objevují se v tomto období obecně již zástupci rodu, který si nezískal naši oblibu, myšovití. Dále v tu dobu prosperovali mimo jiné i četní vačnatci, hmyzožravci, šelmy, lichokopytníci, sudokopytníci, chobotnatci, ryby, ještěrky, slepýšovití ještěři, hadi a ptáci.

Směry toků odpovídaly přibližně dnešnímu stavu, i když říční údolí se teprve začínala utvářet. Kromě Ohře, je takovým typickým příkladem pravěký předchůdce Kosího potoka. Tento tekl v pleistocénu v prostoru kolem nádraží v Mariánských Lázních ve směru trati Plzeň-Cheb a odtud dále meandroval jihovýchodním směrem k Úšovicím, aby posléze změnil tok a jižním směrem si vyhloubil ve čtvrtohorách současné údolí, v ose Hamrníky - Skláře. Podobně v důsledku tektonického vývoje georeliéfu změnila směr i říčka Teplá. Dodnes je stále patrné její původní údolí mezi přehradou Březová a Doubím, když teprve na počátku pleistocénu (starší čtvrtohory) si prorazila říčka Teplá nové údolí, kde se dnes nacházejí Karlovy Vary. V tomto období na konci pliocénu a začátku pleistocénu se rovněž začíná formovat současné údolí Ohře, viz obrázek.

 

Literatura:

Fejfar, O. (2011): Nálezy fosilních savců V., Chebská pánev: cyprisové souvrství  ve Františkových Lázních – Živa (Praha), 247

Fejfar, O. (2011): Nálezy fosilních savců V., Chebská pánev: cyprisové souvrství  ve Františkových Lázních – Živa (Praha), 293-294

Hanzl, L.

Kropáček, V.– Malkovský, M. (1993): Dosavadní výsledky magnetostratigrafických výzkumů terciérních

sedimentů sokolovské pánve. – Sbor. 7. Uhel. geol. konfer. Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 113–115

Pešek et al. (2010): Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky. – 438 str. Čes. geol. služba. Praha

Pruner, P. – Venhodová, D. – Drahotová, J. – Petráček, J. – Šlechta, S. (2004): Magnetické a paleomagnetické vlastnosti vybraných hornin sokolovské pánve. – MS Geol. úst. AV ČR. Praha.

Špičáková, L. – Uličný, D. – Koudelková, G. (2000): Tectonosedimentary evolution of the Cheb Basin (NW

Bohemia, Czech Republic) between Late Oligocene and Pliocene: a preliminary note. – Stud. geophys.geod. (Praha), 4, 44, 556–580.