Jdi na obsah Jdi na menu
 


Doupovská riviéra - první část

Řeka Ohře prochází západním a severním okrajem Doupovských hor, kde vytváří turisticky atraktivní krajinu s četnými lázeňskými místy a zdroji minerální vody, rybářskými lovišti, malebnými přírodními zákoutími i atraktivními historickými památkami. Kromě možnosti koupání a sportovního rybolovu je vyhlášená zejména vodáckým sportem a v poslední době skýtá i nové možnosti pro cykloturistiku.

Dubina  je vzdálena 11 km od Karlových Varů. Dnes patří pod správu obce Šemnice. Nachází se zde hostinec „U Dvořáků“, kde se zastavují převážně vodáci, dále tu je obecní úřad Šemnic. V obci jsou pozůstatky středověké tvrze. Další pamětihodností je ženijní most Bailay z roku 1945. Most konstrukce Bailey (Bailey Bridge, Baileyův most, Baileyho most, bejlina) je typ přenosného, prefabrikovaného příhradového mostu. Vyvinuli jej Britové během 2. světové války a našel rozsáhlé využití u britských, amerických a kanadských ženijních jednotek. Je zde i možnost koupání v řece na louce ve směru od Karlových Varů. Z obce vede turisticky značená cesta k Skalkám skřítků.

dubina_-semnice--_restaurace.jpg

hostinec

Skalky skřítků jsou národní přírodní památka v západní části Doupovských hor necelý kilometr vzdušnou čarou na východ od Dubiny, části obce Šemnice v okrese Karlovy Vary. Chráněné území, které leží na katastrálním území obce Doupovské Hradiště, ustavené v roce 2016 po zmenšení rozlohy vojenského újezdu Hradiště, je ve správě Ministerstva životního prostředí ČR.

unnamed--4-.jpg

Jedná se o geologické útvary – dutiny – podlouhlého oválného tvaru s průměrem až 150 centimetrů. Název skalky však není správný, protože se jedná o souvislou geologickou formaci. O vzniku dutin existují dvě teorie. G. C. Laube se domníval (1912), že vznikly díky plynným erupcím v proudu lávy a dotvořeny byly vodní erozí. Proti tomu stojí teorie ze třicátých let 20. století, která tvrdí, že vznik dutin má příčinu ve vyvětrání kmenů a větví, které tam byly uzavřeny během sopečné erupce. Je zde však nápadná pravidelnost výdutí a nedostatek důkazů o rostlinách na jejich místě.

Lázně Kyselka (německy Bad Gießhübl), starším jménem Kysibl, je komplex bývalých městských lázní v obci Kyselka u Karlových Varů v západních Čechách.

ba799b41_143751_7943670_1.jpg

Existence zdejších pramenů byla známa už před staletími; první písemná zmínka je z roku 1522. K roku 1614 už je doloženo, že prameny byly ohrazeny a jejich okolí řádně vyčištěno. Za pití „Bukové kyselky“ se muselo platit. Až v roce 1687, kdy už bylo místo v širokém okolí dobře známo, povolila místní vrchnost, hrabata Černínové, svým poddaným kyselku popíjet zdarma. Počátky lázeňského využívání zdejších vydatných pramenů sahají do roku 1793, kdy nového držitele panství, hraběte Johanna Josefa Stiebara z Buttenheimu, napadlo minerální vodu vyvážet a zřídil tu proto továrničku na výrobu kameninových džbánků, do nichž se minerálka stáčela. Prodej místní vody byl o tři roky později zahájen ve Vídni, Praze i v samotných Karlových Varech.

První lázeňské budovy tu byly postaveny v letech 1826–34 Wilhelmem von Neubergem, manželem majitelky panství. Sláva lázní a chutné vody postupně rostla; r. 1852 sem přijel na návštěvu i řecký král Ota I. (Otto), na jehož počest bylo nazváno hlavní zřídlo.

Hlavní pramen si roku 1867 pronajal (to už se mezitím změnil majitel, stal se jím opět rod Černínů z Chudenic, jindřichohradecká větev) český podnikatel italsko-německého původu Heinrich K. Mattoni (1830–1910), který jej začal stáčet do skleněných lahví a vyvážet do celého světa (přes milion kusů už v roce 1876). Za zisky z prodeje vody Mattoni nakonec od Heřmana Černína z Chudenic roku 1873 lázně i s okolními pozemky zakoupil a následně velkoryse přebudoval a rozšířil. Postupně tu do své smrti postavil novou kolonádu, která zastřešila slavný „Ottův pramen“, dále budovy sanatorií (mezi nimi i „Švýcarský dům“), vodoléčebný ústav, hotely, restaurace, promenády, lanovou dráhu, kapli sv. Anny (1884), své monumentální sídlo („Zámeček“), vodní elektrárnu a budovy stáčírny. Nakonec do obce přivedl i železnici (1894), aby lázeňský klid nerušily povozy, rozvážející minerálku. Celkově za jeho éry lázně velmi rozkvetly a po jeho smrti už nikdy takové prosperity nedosáhly. Mattoniho potomci nicméně drželi tento majetek až do konce 2. světové války.

Po válce tu po krátké epizodě uprchlického tábora pro sirotky z řecké občanské války byla zřízena dětská ozdravovna. Ta fungovala až do r. 1990 v rámci podniku Československé státní lázně a zřídla. Během této doby areál postupně upadal, nicméně se tu alespoň prováděla určitá údržba. Rozsah ozdravovnou používaných budov se zmenšoval až na počet sedm, z nichž tři byly ještě v plném provozu, když bylo rozhodnuto areál privatizovat.

V únoru 2013 byla zaregistrována obecně prospěšná společnost Lázně Kyselka, jejímž základním posláním je záchrana, obnova a následná ochrana památkově chráněného areálu bývalých lázní Kyselka. Zakládajícími členy jsou Vladimír  hrabě Lažanský, město Karlovy Vary, obec Kyselka, Karlovarské minerální vody a RIS Revitalizační investiční společnost.[8] Významným finančním podporovatelem činnosti o.p.s. je KMV, která nad rámec desetimilionového základního vkladu uvolnila jako dar dalších deset milionů korun.

Opravy probíhají i na budovách v majetku KMV (dnes Mattoni 1873). V březnu 2014 byla dokončena kompletní rekonstrukce bytového domu Stallburg. V únoru 2015 byl kompletně zrekonstruován Löschnerův pavilon a v červenci 2016 se v něm otevřelo Mattoni Muzeum věnované Heinrichu Mattonimu a historii stáčení minerálních vod v Kyselce.V červnu 2020 byla dokončena rekonstrukce budovy tzv. Hotelu Praha.

Areál bývalých lázní byl po zrušení železniční vlečky roku 1997 zatížen nákladní dopravou po souběžné komunikaci. V srpnu 2012 KMV obnovily provoz železniční vlečky a ze silnice ubylo cca 15 kamionů denně, tedy přibližně třetina.

Rozhledna Bučina 

Kamennou rozhlednu nechal vystavět v době kolem roku 1880 tehdejší majitel zdejších lázní Heinrich Mattoni na vrchu Bučina nad obcí Kyselky. Nová vyhlídková věž se stala součástí lázeňského parku s lesními promenádními cestami, odpočinkovými sedátky, altány a vyhlídkovými místy, který se rozkládal ve svahu nad kolonádou Ottova pramene. Rozhledna se ihned stala oblíbeným cílem vycházek lázeňských hostů. Z otevřené vyhlídkové plošiny na vrcholu rozhledny se tehdy návštěvníkům nabízel nádherný kruhový rozhled po celém údolí Ohře až ke Karlovým Varům.

Po 2. světové válce však přestala být rozhledna udržována a postupně chátrala. Vyhlídková věž, využívaná jako vojenská pozorovatelna, začala postupně přerůstat okolními stromy, které omezovaly výhled. Na konci 20. století se o objektu mluvilo jako o nejzchátralejší rozhledně v České republice. V letech 2002 - 2003 proto proběhla částečná rekonstrukce vyhlídkové věže.

Radošov je ves dnes část obce Radošov-Kyselka. První historická zmínka o obci je až z roku 1226, ale místo má mnohem starší dějiny.

Rozsáhlé výšinné opevněné hradiště na pravém břehu Ohře, na vrchu zvaném Košťál, nad obcí Radošov. Vrch je vlastně jazykovitým ostrohem přístupným pouze z vedlejšího kopce úzkým sedlem na východní straně. Hradiště bylo zcela nepřístupné od jihu, kde se nachází skalnatý sráz. Strmý sráz vede i k severu a strmě klesá i západní opyš. Ohře hradiště obtéká na jihu a po prudké zatáčce lemuje i severní stranu. Pochází z mladší doby bronzové a bylo založeno ve 13.-10. století př. n. l. na vrcholové plošině výrazné skalnaté ostrožny vrchu Košťál severovýchodně nad dnešní vsí Radošov (Rodisfort). Znovu osídlena byla lokalita v 6.-5. století př. n. l. obyvateli halštatské kultury. V raném středověku byl prostor využíván pro svou dominantní polohu slovanským obyvatelstvem na ochranu důležitého brodu při zemské cestě.

Krytý most v Radošově má značně zajímavou a dlouhou historii. Povolení k jeho stavbě dal 16. dubna 1364 městu Ostrov sám císař Karel IV., aby tak zlepšil původní brod na "Solné stezce" do Prahy. Jeho starší podobu neznáme. současna odpovídá vzhledu památky na konci 18. století. V minulém století most shořel a byl znovu obnoven teprve nedávno.

 

Původně gotický farní kostel sv. Václava byl postaven v 1. polovině 14. století na mírném návrší nad řekou Ohří na menší návsi uprostřed vsi Radošov (Rodisfort). První písemná zmínka o kostele pochází z roku 1352. V době kolem roku 1768 byl kostel pozdně barokně přestavěn a v roce 1858 klasicistně upraven. Po roce 1945 války však přestal být kostel udržován a postupně chátral. V současnosti je kostel ve vlastnictví obce Kyselka a prochází postupnou obnovou.

 

Velichov byl původně vorařskou a skaláckou osadou později vsí zelinářů a sadařů. První písemná zmínka o Velichově sahá až do roku 1142. Od této doby až do roku 1336 patřila vesnice Doksanskému klášteru. Tehdy ji klášter postoupil králi Janu Lucemburskému výměnou za jiné zboží a Velichov se stal manským statkem blízkého královského hradu Hauenštejn (Horní hrad). Manství zde trvalo až do druhé poloviny 16. století a zaniklo krátce před rokem 1578.

unnamed--6-.jpg

Roku 1528 je první zmínka o místní tvrzi. Od tohoto roku drželi panství Hauenštejn Šlikové a velichovskou tvrz pronajali poručníci dětí Štěpána Šlika chudšímu příbuznému Buriánovi Šlikovi. Další zpráva z roku 1565 uvádí jako držitele Velichova Lorenze Langera, který již manské povinnosti nevykonával. Roku 1578 prodali držitelé Hauensteina Bedřich a Jindřich Šlikové Velichov, již jako samostatný statek s tvrzí, své příbuzné Lukrécii Šlikové, rozené ze Salmu. Celkově drželi Šlikové Velichov do roku 1651, s přestávkou v letech 1588–1599, kdy patřil Tomáši Tyzlovi z Daltic. Na začátku třicetileté války, v roce 1621, byly tvrz i vesnice vypáleny drancujícím císařským vojskem.

27952.jpg

V roce 1651 koupil Velichov se statkem a již opravenou tvrzí Oliver Wallis. Tento irský šlechtic vstoupil roku 1622 do vojenských služeb císaře Ferdinanda II. a většinu třicetileté války strávil na různých bojištích. Po válce se již do Irska nevrátil a zůstal v Čechách, kde roku 1667 zemřel v hodnosti generálmajora. On a jeho manželka Agnes Marie, rozená z Guttensteinu, byli tehdy pohřbeni v rodinné hrobce z roku 1668 v bývalém kostele. V letech 1711–1714 držel Velichov Jan Kryštof Kager ze Štampachu, poslední Štampašský držitel Valče. Po několika dalších předchozích majitelích koupil velichovské panství roku 1747 Jan František Hessler, za něhož zde byl postaven zámek. Tento císařský rada a vlastník bohatých stříbrných a cínových dolů v Krušnohoří držel Velichov až do své smrti roku 1770. Po něm se vystřídala ještě celá řada dalších majitelů.

Hradiště na Thébském vrchu bylo malé sotva hektarové s půlkruhovitou akropolí v čele hradiště a předhradím které vyplňovalo zbytek hradištní ostrožny. Prokazatelný je jeho raně středověký původ. Z tohoto období se dochovaly také pozorovatelné zbytky fortifikací. S ohledem na nečetné starší nálezy se také spekuluje o jeho pravěkém původu. 

preview--1-.jpg

Na protilehlém břehu se nachází pozůstatky středověké tvrze. Kromě bývalého hospicu a zámku (v držení rodiny Černínů) je největší pamětihodností pseudogotický kostel (původně renesanční), který je dnes v dezolátním stavu. Na sousedním hřbitově se nacházejí renesanční náhrobní kameny majitělů panství a hrobem doktora Löschnera.

stazeny-soubor--1-.jpg

 

Významným velichovským rodákem je Friedrich Dionys Weber český hudební skladatel, hudební vědec a pedagog německé národnosti.

Ves Vojkovice leží severně po proudu řeky od Velichova. Její stáří jak prokázali archeologické výzkumy sahá hluboko do pravěku a raného středověku. Zkoumáno bylo naleziště na pravém břehu u obce Jakubov, které leželo v prostoru dnešní bývalé pískovny. Pískovna byla po vytěžení zaplavena a slouží jako rybářský revír. Vojkovice stejně jako sousední Velichov byly nejprve vorařskou a skaláckou vsí později se zde rozvinulo pěstování zeleniny a na okolních svazích sadařství. Ale ves má i výrazně průmyslovou historii. Byla zde cihelna, továrna na hračky nebo továrna na výrobu nití, v sousedním Jakubově byla velká porcelánka dnes bohužel již opuštěná.

stazeny-soubor--2-.jpg

Egermühle u Jakubova

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1088, v roce 1226 přešly jakou součást panství Zettlitz pod správu hradu Loket. Přifařeny byly k Velichovu.

Od roku 1850 spadala obec Vojkovice do okresu Jáchymov. V letech 1870 až 1873 byla budována společností Buštěhradská dráha (BEB) železniční trať podél Ohře a Bystřice z Chomutova do Chebu a obec tak získala železniční spojení. V roce 1890 zde žilo 435 obyvatel. V roce 1895 byla z iniciativy Heinricha Mattoniho vybudována i železniční trať Vojkovice nad Ohří – Kyselka.

V roce 1930 ve Vojkovicích žilo 770 obyvatel. V důsledku mnichovské dohody roce 1938 byla obec připojena k Německu. V roce 1939 žilo ve Vojkovicích 714 lidí. V letech 1938 až 1945 byla obec součástí okresu St. Joachimsthal a po skončení druhé světové války se opět stala součástí Československa. V letech 1949 až 1960 patřila do okresu Karlovy Vary-okolí a od roku 1961 je součástí okresu Karlovy Vary. V roce 1961 k ní byl přičleněn Jakubov.V Jakubově prožila své dětství známá česká herečka Vilma Cibulková.

Vojkovice jsou kromě rybolovu a koupání zaměřen na vodáckou turistiku i když v poslední době se rozvíjí také cykloturistika. Pověstná je místní tradice neckyjád. Pro vodáky je ve obci přichystán penzion Sidonia, několik místních hostinců a obchodů, pro méně náročné je zde vodácké tábořiště "Na hřišti" se vším zázemím. V obci je rovněž lékař a pošta.