Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. 3. 2019

Obojživelníci

Obojživelníci (Amphibia) jsou studenokrevní obratlovci, nejprimitivnější známí čtyřnožci. Jejich končetiny mají rozlišené zápěstí (zánártí) a jednotlivé prsty, což je odděluje od původního, rybě podobného předka. Věda, která obojživelníky zkoumá, se nazývá batrachologie.

Od pokročilejších skupin čtyřnožců je odlišuje fakt, že ještě nejsou plně přizpůsobeni životu na souši: jejich vajíčka nemají ochranný obal, musejí být proto kladena do vody (nebo do podobně vlhkého prostředí), stejně tak ani rostoucí embryo si nevytváří obaly (obojživelníci proto patří do skupiny Anamnia). Vývoj probíhá přes larvu, která žije ve vodě a prodělává metamorfózu, během které se přemění v dospělého jedince. U některých obojživelníků se setkáváme s neotenií, kdy k metamorfóze nedochází a rozmnožuje se přímo larvální stadium. Všichni recentní obojživelníci jsou vázáni na sladkou (výjimečně brakickou) vodu.

Žijících druhů je okolo 5 700. Ze všech tříd obratlovců je nejvíce ohrožených druhů právě mezi obojživelníky.

Staženo na:https://cs.wikipedia.org/wiki/Oboj%C5%BEiveln%C3%ADci

 

čolek velký Teiturus cristatus

Celková délka se pohybuje okolo 15 cm, méně často i 18 cm. Kůže čolků velkých je zrnitá. Během suchozemského života mají vlhkou kůži, na rozdíl od ostatních čolků. Silné končetiny jsou zakončeny žlutě pruhovanými prsty. Suchozemská forma mívá černý hřbet, boky, hlavu a ocas, břicho je žluté s černými skvrnami. Zbarvení ve vodě bývá většinou hnědavé s tmavými skvrnami, může však být i černé. Krk a boky jsou posety spoustou drobných bílých teček. Svatební šat samců je tvořen hlavně velkým rozeklaným hřebenem na hřbetě. Dalším znakem k rozmnožování připravených samců je perleťový pruh na ocase.

Během období rozmnožování žijí čolci velcí ve vodě. Pokud voda, kde se rozmnožili, nevyschne, zůstávají v ní dospělí čolci až do pozdního léta. Pokud žijí suchozemským životem, bývají přes den schovaní v úkrytech pod kameny, kmeny, v děrách v zemi a podobně. V noci se vydávají na lov různých členovcůčervů či plžů. Než nastanou noční mrazy, vyhledávají bezmrazé úkryty, kde v zimním klidu přečkají zimu.

staženo na: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Colek_velk%C3%BD

 

skokan hnědý Rana temporiana

Má tři odlišné stádia vývinu – pulec, suchozemské mládě a dospělý jedinec. Má korpulentní tělo se zaobleným pyskem, předními nohami a krátkými (vzhledem k ostatním druhům skokanů) zadními končetinami přizpůsobenými na pohyb ve vodě a vyskakování na pevninu. Často jsou zaměňovány s ropuchou obecnou (Bufo bufo), ale skokani se dají snadno rozeznat, protože mají delší nohy, skáčou a mají vlhkou pokožku, zatímco ropuchy se plazí a mají suchou, bradavicemi posetou pokožku. Vajíčka těchto dvou druhů se také liší v tom, že skokani je mají ve shlucích, ale ropuchy je kladou v dlouhých řetězcích. Skokani hnědí vylučují na kůži temporin, dehtu podobnou směs peptidů s antibakteriálním účinkem. Pojmenován je podle tmavých skvrn na boku hlavy z latinského tempora= spánky, spánky.

Skokani hnědí dorůstají délky 6 až 9 cm, zřídka i více. Zbarvení je dosti proměnlivé, obecně se však pohybuje v odstínech hnědé barvy. Na hřbetní straně těla bývají nepravidelné skvrny. Na nohách jsou tmavší příčné pruhy. Zadní nohy jsou silně vyvinuty a umožňují skoky o délce až 1 m, a také velmi dobré plavání a potápění.

Kromě období rozmnožování žije skokan hnědý na souši. Zdržuje se ve vlhkých úkrytech a za potravou vychází v noci nebo i ve dne za deštivého nebo vlhkého počasí. Potravou je mu různý hmyzpavoucižížalyslimáci či drobní korýši. Koncem října či začátkem listopadu vyhledávají skokani zimoviště. Zimují buď na dně menších vodních nádrží (avšak s hloubkou minimálně 50 cm), nebo nezamrzajících úkrytech v zemi. Probouzejí se časně na jaře, když začíná odtávat led.

staženo na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Skokan_hn%C4%9Bd%C3%BD

 

skokan skřehotavý Pelophilax ridibundus

Skokan skřehotavý je štíhlý obojživelník s poměrně malou hlavou a zakulaceným čenichem. Zadní končetiny má výrazně delší než přední, což mu umožňuje skákat na poměrně velké vzdálenosti.

Samci jsou velcí obvykle 12 cm, samice mohou dosáhnout i délky téměř 20 cm. Zbarvení je velice variabilní, pohybuje se od tmavě zelené po hnědou nebo šedou, někteří jedinci mají na hřbetě a končetinách také jemné zelené proužkování. Jedinci ze středoevropské populace jsou obecně světle až tmavě zelení se světlejší hlavou a černým proužkováním na končetinách. Skokan skřehotavý je aktivní ve dne. Ozývá se výrazným „gre ke ke ke kek“. Živí se vodním hmyzem, pavoukovci, členovci a měkkýši, větší jedinci mohou pozřít také menší myš, mloka nebo rybu.

Samice klade do porostu vodních rostlin až 6 000 vajíček, z kterých se zhruba po 10 dnech líhnou larvy označované jako pulci. Pulci skokana skřehotavého jsou dlouzí 8 - 11 cm, z počátku dýchají žábrami a mají pouze ocásek, který jim během vývoje odpadá. Pohlavně dospívají ve 3. roce života a ve volné přírodě se průměrně dožívají 5 - 10 let.

 

rosnička zelená Hyla arborea

Dorůstá délky 3–5 cm a výšky 3–4 cm, což ji činí jednou z nejmenších žab v Česku. Historicky proslula jako jakýsi barometr, jelikož reaguje na změnu tlaku, který kolísá obvykle před deštěm, a začne skřehotat. Charakteristické skřehotání však vydává i v období rozmnožování nebo těsně před ním. Zbarvení rosniček zelených je poněkud proměnlivé, jelikož kožní pigmenty reagují na teplotu a vlhkost, a tak se její zbarvení mění od světle zelené na tmavě zelenou, nažloutlou, šedou nebo dokonce až na nahnědlou. Zadní končetiny má znatelně silnější než přední, což umožňuje rychlé skákání. Na obou končetinách má přilnavé terčky určené pro šplhání a na poměrně kulaté hlavě a na bocích nápadný vodorovný černý proužek, který se táhne od nozder přes oko a ušní bubínek až k předním končetinám. Obě pohlaví jsou si na první pohled velice podobná, ale bezpečnou odlišností je samcův hnědožlutý vak na hrdle. Pulci jsou černohnědí, zlatavě tečkovaní, později zelenaví. Mají značně vysoký kožní lem, začínající už na hlavě a nápadně lesklé břicho.

Na rozdíl od mnoha druhů žab, které mají tak podobné skřehotání, že je nejde podle něj ani rozlišit, má rosnička zelená velice charakteristický skřek. Samec skřehotá pomocí hnědožlutého vaku na hrdle, který se skřehotáním nafukuje. Skřehotání rosničky zelené je nejvýraznější v období rozmnožování, ale hojně skřehotá i mimo toto období. Na svou drobnou velikost je jejich skřek až neuvěřitelně hlasitý a jde slyšet i na vzdálenost několika kilometrů, což z rosničky zelené činí nejhlasitější žábu Evropy.

Rosnička zelená se živí širokou škálou obvykle živočišné potravy. Pulci požírají vodní bezobratlé jako např. plankton, možný je i kanibalismus. Dospělci se živí převážně většími bezobratlými než pulci, obvykle pak hmyzem a pavouky, které nacházejí na listech stromů a které často loví pomocí rychlého skoku, na který kořist nestačí většinou nijak zareagovat.

Rosnička zelená dosahuje pohlavní dospělosti zhruba ve věku jednoho roku, pářit se začínají spolu s příchodem dubna a celého srpna, kdy své partnerky samci lákají výrazným skřehotáním a vrtivými pohyby. Páření začíná ihned po přilákání samice a jelikož bývá samec menší, lehá si na záda samice. Samice vajíčka kladou obvykle dvakrát do roka.

staženo na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rosni%C4%8Dka_zelen%C3%A1

 

 

ropucha obecná Bufo bufo

Dosahuje délky okolo 7 až 15 cm. Hnědo zeleně zbarvené tělo je relativně mohutné (především u samic) a je pokryté malými hrbolky připomínajícími bradavice. Za očima má jedové žlázy, které v případě ohrožení vylučují dráždivý toxin. Je aktivní především za soumraku a v noci. Pohybuje se pomalou chůzí nebo krátkými skoky. Živí se rozličnými bezobratlými. Kromě období rozmnožování žije samotářským způsobem života.Tento živočich se vyznačuje převážně noční aktivitou. Pouze v době páření, zjara, občas též za deštivého počasí je aktivní i přes den.

Své zimní úkryty nalézá v zemních dírách, pod pařezy, pod listím či v norách krtků nebo hlodavců. Opouští je od poloviny března či začátkem dubna. V horách se ropuchy začínají probouzet až koncem dubna či v květnu. Putují k vodě, aby se mohly spářit. Vrací se do místa svého rodiště. Jak ale nacházejí cestu ke své rodné vodě, je dosud jistou záhadou. Nejsou schopné vidět na větší vzdálenost, zrakové vjemy tedy podle všeho nehrají velkou roli. Mimo to se okolí jejich cesty mohlo značně změnit (stavba nových silnic a budov, vysazení nového lesa atd.) Ropuchy dokáží najít „své“ místo i v případě, že byla voda zasypána. Nemůže je k ní dovést tedy ani charakteristická vůně. Předpokládá se, že existuje jistá souvislost se zemským magnetismem a měsíčními fázemi. I přes svou věrnost jsou ale schopné rychle osídlit nově založené vodní zdroje. Schopnost najít svou rodnou vodu může být vysvětlena výbornou lokální pamětí, která byla prokázána i experimentálně. Určitou úlohu při vyhledávání hraje i čich.

Za dosavadní hojnost a přežití tohoto druhu stojí především jeho naprostá nenáročnost, rozličná ochranná opatření – ploty okolo silnic, tunely, a především neúnavní dobrovolníci, kteří ropuchy sbírají a přenáší přes silnici. Tito tvorové jsou mimořádně věrní svému bydlišti. Mohou se od něho sice vzdálit až 4 km daleko, pokaždé se ale vrátí zpět i za cenu překonávání všemožných překážek.

Živí se různými suchozemskými živočichy přiměřené velikosti měkkýšižížalamipavoukysvinkamimravencibrouky aj. Velcí jedinci (staré samice) dokáží spolknout i mládě myši. Svou kořist zpozoruje teprve zblízka při jejím pohybu. Útočí pouze na živou, pohybující se kořist. Zmocní se jí rychlým vymrštěním jazyka. Okamžitě ji také polkne. Větší kořist (např. velký hmyz, drobné obratlovce) loví přímo čelistmi. Při jejich polykání si pomáhá pohybem předních končetin.

staženo na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ropucha_obecn%C3%A1

 

blatnice skvrnitá Pelobates fuscus

Blatnice skvrnitá je žába středních až malých rozměrů (samci 4,2–6,6 cm, samice 5,6–7,2 cm). V ČR žije v středních a nižších polohách na lehkých půdách (spraše, hnědozemě a podobně), mimo rozmnožovací období je nezávislá na vodním prostředí.

Má vpředu zašpičatělou hlavu a na ní vystouplé oči s hnědožlutou duhovkou a temenním hrbolkem. Ušní otvor není vůbec patrný. Má masivní přední končetiny, na nichž samci mívají v období rozmnožování typický pářicí mozol, zadní končetiny jsou ve srovnání s některými jinými žábami relativně krátké. Pokožka blatnice skvrnité není příliš hrubá, ačkoliv bradavičky se na ní sem tam vyskytují. Zbarvení není obvykle příliš variabilní, podkladová barva je šedavá až béžová, skvrny jsou tmavší a pískově či kaštanově hnědé až šedohnědé. Břicho je obvykle v různých odstínech šedivé. Blatnice klade vajíčka do provazců o délce zhruba 40–60 cm, které samice namotává na stonky vodních rostlin v hloubce kolem půl metru. Velmi nápadní jsou pulci, dosahující velikosti 8,6 až 18,2 cm. Je-li vyplašena, vydává hlasité zvuky a vylučuje odpudivý výměšek, který páchne po česneku; odtud pochází starší název blatnice česneková.